„Taquile není tequila,“, upozorňuje s úsměvem průvodce, který nás doprovází na dvoudenním výletě na ostrov Taquile (Takile) v posvátném jezeře Titicaca. Lodní motory burácejí a my máme před sebou tříhodinovou cestu na ostrov, kde se chystáme přespat a poznat život jeho obyvatel, který je s jezerem bytostně spjat.
Než vyjedeme ze zátoky, v níž leží velké město a přístav Puno, průvodce nás seznamuje s parametry jezera, které jsou jedinečné. Jezero Titicaca je nejvýše položené sladkovodní splavné jezero na světě. Rozkládá se ve výšce 3820 m n. m. a měří 8300 km2, z nichž asi 5000 km2 náleží Peru, zbytek Bolívii. Na délku má impozantních 192 km, na šířku 65 km, hloubka jezera dosahuje v některých místech až 280 m, průměrná teplota vody je 13 oC. Do jezera vtéká na 20 řek, ale z jezera vytéká pouze jedna. V jezeře je přes 40 ostrovů a ostrůvků, z nichž některé jsou obydlené. Většinou jsou to umělé ostrovy z plovoucího rákosí totora. Taquile je však přírodní ostrov a se svými 7,5 km na délku a 2,5 km na šířku také jeden z největších.
Původ jezera je dosud opředen tajemstvím. Někteří vědci se přiklánějí k tomu, že vzniklo sopečnou činností, jiní jsou přesvědčeni, že je ledovcového původu. Ať už je to jakkoli, dojem z něho je bez nadsázky úchvatný. Právě jsme opustili uzavřený záliv Puna a před námi se otevřelo širé jezero. Na hladině se pohupuje několik plovoucích totorových ostrovů, na nichž dříve žili příslušníci indiánského kmene Uros. Dnes jich však většina bydlí v Punu a na ostrovy dojíždějí každý den do zaměstnání: prodávat turistům rukodělné výrobky a předstírat, že i dnes jsou ostrovy jejich pravým domovem.
Po pravé ruce máme území Bolívie, po levé se nachází peruánský břeh. Na obou stojí sice skromné, ale ne bědné vesničky, jaké jsme viděli v jiných částech Peru. Na pobřežních loukách, jejichž jednolitost občas přeruší pás obdělaných políček nebo eukalyptový háj, se pasou ovce a krávy. Eukalypty jsou však v Peru cizorodou vegetací a způsobují peruánským ekologům a zemědělcům vrásky na čele. Mají totiž obrovské nároky na spotřebu vody a vysušují půdu, která potom rychle eroduje. V poslední době proto existují snahy eukalypty ze zdejšího prostředí vymýtit a nahradit je jinými dřevinami.
Za vesničkami a políčky se už zdvihají vrcholy And, jejichž štíty se odrážejí v jezerní hladině. Za slunce je voda jezera šmolkově modrá, stejně jako obloha. Když se slunce schová za mrak, modrá barva se mění v temně olověnou a okolní atmosféra nabude na dramatičnosti. Říká se, že dopoledne jsou vody jezera klidné a brzy ráno je hladi…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Peru