Tokio se v současné době všeobecně označuje za největší světovou megapoli. Vyhovuje několika různým kritériím, podle nichž lze takový „titul“ nějakému městu přidělit – ať už je to počet obyvatel žijících v souvislé oblasti s určitou hustotou osídlení nebo počet obyvatel na nepřetržitě zastavěném území s městskou zástavbou v rámci jednoho pracovního trhu. U Tokia se v této souvislosti nejčastěji uvádí kolem 38 milionů obyvatel. Není přitom podstatné, že z čistě administrativního hlediska není celá oblast označena jednotným názvem Tokio.
Za počátek tokijských dějin se někdy bere rok 1457, kdy si v rybářské vesničce Edo („Brána k zálivu“) postavil svůj hrad samuraj z málo významného rodu Óta, nebo spíše až rok 1590, kdy si toto místo za své rodové sídlo zvolil věhlasný bojovník Iejasu Tokugawa krátce před tím, než se stal šógunem – vojenským vládcem celého Japonska. Budeme-li uvažovat tímto způsobem, musíme uznat, že na rozdíl od většiny světových velkoměst má Tokio dějiny mimořádně krátké. Dnešní obyvatelé Tokia proto rádi zdůrazňují také rok 628, kdy podle legendy právě tady našli dva místní rybáři malou zlatou sošku buddhistické bohyně milosrdenství Kannon. V roce 645 zde měl pro její uctívání vzniknout malý chrám, který se později rozrostl a stal se základem pro stavbu Sensódži – nejvíce navštěvovaného buddhistického chrámu v současném Tokiu. Věhlas ale Edo každopádně získalo až po roce 1603, kdy odtud celému Japonsku až do roku 1867 vládlo postupně patnáct šógunů z dynastie rodu Tokugawa.
Buď jak buď, zrodilo se tu město, kde vládl nejdřív šógun, pak císař a od roku 1947 zde sídlí vláda a obě komory parlamentu. Ve všech třech případech bylo a je i nyní mocenským střediskem země. A ve všech svých podobách téměř po celou dobu existence bylo nejlidnatější metropolí na světě. Poprvé tohoto primátu dosáhlo již kolem roku 1700. Hned potom, co se ujal moci první šógun Iejasu Tokugawa, došlo k obrovskému stavebnímu rozvoji a v roce 1638 byla dokončena stavba rozlehlého opevněného šógunského sídla (zámek Edo). V roce 1700 žilo v Edu asi 1,2 milionu lidí, zatímco v Londýně stěží milion.
Asi 500 km východně od Eda zatím dál pokračoval život v oficiálním hlavním městě Kjótu, které bylo už od roku 794 sídlem císařů a dvorní aristokracie. Na počátku 18. stol. tam kromě císařského paláce stálo pořád ještě mnoho šintoistických chrámů a buddhistických klášterů, ale s tehdejším Edem se už Kjóto nedalo ani v nejmenším srovnávat. Úpadek Kjóta pak dál rychle pokračoval, takže město postupně upadalo v zapomnění.
Císařové sice jako „vtělená božstva“ zůstali nadále klíčovými postavami šintoistického náboženství, ale až na formální roli osobně jmenovat nové šóguny praktickou moc ztratili. Dobové záznamy potvrzují, že kolem roku 1850 běžní rolníci v japonských vesnicích už téměř nic nevěděli nejen o existenci Kjóta, ale ani o existenci samotného císaře.
Iejasu, první vládce v Edu z šógunské dynastie Tokugawa, se dostal k moci po vítězství v bitvě u Sekigahary 21. října 1600, považované za vůbec největší bitvu v dějinách země. Celé tehdejší Japonsko (ostrovy Honšú, Kjúšú a Šikoku) se rozdělilo na dvě části a proti Tokugawově západní armádě asi se 70 000 samuraji se postavilo zhruba 100 000 protivníků ve východní armádě. Tokugawa dosáhl drtivého vítězství a o tři roky později, roku 1603, jej v Kjótu císař jmenoval šógunem. Začala éra Edo, někdy také označovaná jako éra Tokugawa.
Japonsko bylo sjednoceno a vládcové (daimjóové) poražených rodů se podrobili Tokugawovi. Ten jim ale jen tak neodpustil. Zatímco daimjóové z rodů, které Tokugawu uznali za vládce již před bitvou u Sekigahary, získali označení fudai („dědiční“ vazalové) a šógun si výhradně mezi nimi vybíral své úředníky pro státní správu, poražení byli označeni tozama („vnější“ daimjóové) a různým způsobem diskriminováni, např. od roku 1635 museli i se svou rodinou a služebnictvem žít vždy střídavě určitou dobu na svém panství (vzdáleném často stovky kilometrů od Eda) a určitou dobu v šógunském paláci v Edu. Od roku 1642 však byla tato povinnost rozšířena i na dědičné vazaly, protože šóguni si tímto způsobem udržovali neustálou kontrolu nad všemi podřízenými rody a za celou dobu jejich vlády také nedošlo k žádným větším vzpourám.
Důsledkem bylo nejen to, že Edo bylo neustále přeplněné samuraji z významných a bohatých rodů, ale také to, že šóguni museli věnovat velkou péči budování a údržbě silnic. Pět hlavních říšských silnic vycházelo od mostu Edobaši přes řeku Sumidu: tři na západ různými trasami do Kjóta a dvě na severovýchod: do Nikkó a do 780 km vzdáleného Aomori na nejsevernějším výběžku ostrova Honšú, kde území tehdejšího Japonska končilo. Ve starém Edu se most stal symbolickým středem Japonska a oblíbenou památkou je i mezi současnými turisty, přestože nyní leží mimo hlavní centrum města.
Edo bylo v podstatě samurajským městem a samurajové se těšili těm nejvyšším privilegiím. Jako příslušníci vojenské aristokracie měli jako jediní právo nosit na veřejnosti dva meče a byli doslova pány nad životy ostatních obyvatel města. Pokud třeba měli pocit, že se k nim někdo z neurozených lidí na ulici nechová dost uctivě, mohli mu beztrestně srazit hlavu. A k takovým situacím opravdu docházelo. Samurajové za éry Edo však měli jen málo společného se samuraji z předchozího období „válčících provincií“, kdy se téměř 130 let celé Japonsko zmítalo v těžkých bojích o moc. Za éry Edo se země sjednotila, války skončily a žádného vnějšího nepřítele Japonsko nemělo. Samurajové se tak mohli uplatnit v podstatě jen jako vládní úředníci.
Po celou dobu své existence se Edo členilo do dvou jasně oddělených částí: Horního města (Jamanote) a Dolního města (Šitamači). Horní město se zámkem Edo patřilo šógunovi a samurajům, zatímco Dolní město v nížině podél řeky Sumida osídlili hlavně obchodníci a řemeslníci, pro něž se tehdy vžilo označení čóninové – měšťani.
Ve společenské hierarchii stáli samurajové mnohem výše nad čóniny. Pokud se ale měšťané nezapletli do nějakých sporů se samuraji, mohl být jejich život v japonské metropoli velmi příjemný. Na rozdíl od samurajů si totiž uměli vydělat peníze a ve volném čase (hlavně v noci) se pak mohli bavit a užívat si života. Postupně se tak od poloviny 17. stol. hned východně za branami Eda rozrůstalo centrum noční zábavy Jošiwara, které bylo plné různých restaurací a také nevěstinců. Čóninové se tam často setkávali se samuraji, pro které ale návštěva tohoto místa nebyla tak jednoduchá. Už v roce 1615 pro ně šógun vydal zákoník, podle něhož měli být samurajové střídmí v jídle, pití i zábavě a měli se hlavně stále vzdělávat v konfuciánských naukách. Samurajové se proto do Jošiwary mohli vydat jen v přestrojení.
Vcelku poklidný život ve starém Edu v období bez válečných konfliktů přál rozkvětů umění, např. dodnes oblíbeného divadla kabuki nebo malířství ve stylu „obrazů prchavého života“ (ukijoe). Vznikla také řada zajímavých literárních děl, s nimiž se lze seznámit i v českém překladu, jako je třeba Saikakuova Největší rozkošnice, jejíž příběh se odehrává v Jošiwaře na konci 17. stol.
Některé části Jošiwary pak sice přežily až do začátku 20. stol., ale její sláva rychle upadala. Poslední domy tam byly strženy v roce 1958. Přibližně ve stejné oblasti dnes najdeme čtvrť Asakusa, která má se starou Jošiwarou ledacos společného. I pro obyvatele současného Tokia je tato oblast důležitým zábavním centrem s desítkami restaurací a nejrůznějších atrakcí. Všemu dominuje výstavný, v minulosti mnohokrát přestavovaný buddhistický chrám Sensódži, o němž podrobně píšeme v jiném článku.
S nástupem 19. stol. končí do jisté míry idylické období života ve starém Edu. Kolem japonských ostrovů začínají kroužit bitevní lodě západních mocností, domáhají se vstupu do země a otevření obchodních kontaktů. Na západě Honšú a na Kjúšú sílí nespokojenost samurajů s vládou šógunů a situace se ještě víc vyhrotí potom, co v roce 1854 šógun podlehne tlaku Američanů a povolí jim vstup na japonské ostrovy. Stále více stoupenců získává hnutí Sonnó – džói! („Ctěme císaře – vyžeňme barbary!“). A k dalšímu zvýšení celkového chaosu přispělo i šógunovo opatření z roku 1862, jímž zrušil příkaz pro daimjóy z podřízených rodů, že musí žit se svými dvory vždy rok na svém panství a rok v Edu pod dozorem šóguna.
Když pak 3. ledna 1868 vyhlásil v Kjótu mladičký 15letý císař Meidži konec vlády tokugawských šógunů a restauraci císařské moci, vypadalo to už jen jako logické vyústění všech nahromaděných problémů. Při nástupu k moci sice novému císaři Meidžimu výrazně pomáhaly hlavně samurajské rody z Kjúšú, ale přesto byly se změnou vlády spojeny značné problémy, protože poslední šógun Jošinobu Tokugawa se nakonec nechtěl jen tak lehce vzdát.
Řešení nakonec přinesla až tzv. bošinská válka od ledna 1868 do července 1869, v níž byla vláda šógunů poražena. Následné stěhování císaře a celého dvora z Kjóta do Eda, právě v této době přejmenovaného na Tokio („Východní hlavní město“, Tókjó) však bylo ukončeno až v roce 1870.
Po začátku nové éry Meidži se staré Edo rychle mění a odchází do minulosti. Staré domy se boří a místo nich vyrůstají tisíce nových staveb. Zásadní pozornost se přirozeně věnuje výstavbě nového císařského paláce, který se zčásti buduje v objektu bývalého šógunského paláce. Už před rokem 1868 se začal měnit i život v městských ulicích. Objevili se tam první cizinci, ale naopak také tisíce Japonců odjeli do Evropy nebo do USA na poznávací cesty, případně za studiem, obchodem a prací. Většinou byli fascinováni, ale zároveň si uvědomili, jak je jejich země za okolním světem pozadu. Muži i ženy se začali oblékat podle západní módy a v nových restauracích poprvé ochutnávali hovězí maso, protože dosud znali z masa jen ryby. Zpočátku došlo k úbytku téměř poloviny obyvatel, zejména příslušníci chudších vrstev z Dolního města odcházeli na venkov. Kolem roku 1910 už ale v Tokiu opět žily dřívější dva miliony lidí.
Zatímco o Edu se často mluvilo jako o „samurajském městě“, protože tam samurajové tvořili většinu obyvatel a měli velká privilegia, po začátku éry Meidži se jejich postavení začalo rychle zhoršovat a v novém Tokiu už jich moc nezůstalo. Příčinou bylo zejména nové rozdělení společnosti do čtyř skupin. Zatímco do té doby byli samurajové jako příslušníci vojenské aristokracie na nejvyšším stupni společenského žebříčku, nyní tuto pozici ztratili. Nejvýše stál císař se svou rodinou a pod ním vyšší šlechta s novým označením kazoku, kterou tvořili příslušníci dvorské aristokracie, daimjóové v čele největších územních celků a samurajské rody, které měly zásluhy z bojů za bošinské války proti šógunovi. Třetí stupeň patřil nižší aristokracii šizoku, kterou tvořili všichni zbývající samurajové, a zcela dole byli heimin – obyčejní lidé.
Samurajové byli novým uspořádáním poníženi a velmi trpké pro ně bylo poznání, že ztratili jakékoli uplatnění v budoucnosti. Svět se orientoval na jiné způsoby válčení a jejich služby nikdo nepotřeboval. Navíc často přišli o rodinné majetky a dostali se do finančních problémů. Obecně známý se stal hlavně tragický životní příběh Takamoriho Saigóa, v bošinské válce jednoho z hlavních velitelů císařské armády, který se zasloužil o odražení šógunova útoku na Kjóto v lednu 1868 a následně byl velitelem Meidžiho armády při dobytí Tokia v květnu téhož roku. Po roce 1869, když Meidži začal reálně vládnout, se s ním ale zcela rozešel. Nakonec vyhlásil v Sacumě na jihu Kjúšú proticísařské povstání. Na potlačení této vzpoury trvající od ledna do září 1877 musel císař vyslat vojsko s 220 000 muži vyzbrojenými moderními zbraněmi a s 10 bitevními loďmi. V bojích padlo na 20 000 samurajů včetně Saigóa. Šlo o vůbec poslední vystoupení samurajů v japonských dějinách. Se Saigóem, známým též pod přezdívkou Poslední samuraj, se ale od roku 1898 mohou v podobě bronzové sochy setkat návštěvníci tokijského parku Ueno.
V 1. pol. 20. stol. poznamenaly vzhled Tokia hlavně dvě velké tragédie – zemětřesení v roce 1923 a americké bombardování v roce 1945. To už je nyní dávná minulost. V posledních 50 letech prodělalo městské panorama obrovskou proměnu. Hlavně díky novým technologiím ochrany výškových budov před zemětřesením se Tokio změnilo v podivuhodný les mrakodrapů. Když někdo navštíví Tokio znovu po několika desetiletích, nebude asi věřit svým očím. V městě, kde v době konání letní olympiády 1964 svět žasl nad 333 m vysokou Tokijskou věží (Tókjó tawá), tyčí se dnes téměř do dvojnásobné výšky věž Tókjó Sukaicurí (Tokyo Skytree – Tokijský nebeský strom). A co si myslet o futuristickém ostrově Odaiba, kde původně v roce 1853 vybudoval šógun Jošinobu Tokugawa jednu ze šesti dělostřeleckých baterií na obranu města proti snahám cizích lodí proniknout na japonské území, zatímco dnes je to centrum zábavy a nákupů mimořádně populární mezi místními i turisty? Nebo by možná bylo lepší zamyslet se nad perspektivou Tokia třeba za dalších 50 let?