Spočítat všechny lisabonské kostely by byl nadlidský výkon. Ať se člověk vydá v portugalské metropoli kamkoli, bude potkávat jeden za druhým. Nezaměnitelná katedrála je ve městě jediná, ale jak se zorientovat v záplavě těch dalších, jak si z nich vybrat? Každé kritérium se zdá být stejně dobré jako kterékoli jiné. Následující trojici spojuje fakt, že každý z těchto kostelů je v něčem zcela ojedinělý.

Národní panteon
Začít nemůžeme jinak než kostelem sv. Engrácie, u nás nepříliš známé světice-mučednice pocházející ze severoportugalské Bragy, jež přišla o život za pronásledování křesťanů na počátku 4. stol. Jeho nápadná bílá kopule se tyčí nad Alfamou a tvoří neoddělitelnou součást panoramatu města – málokoho napadne, že až od poloviny 60. let 20. stol. Portugalci běžně používají úsloví obras de Santa Engrácia, práce na svaté Engrácii, pokud chtějí popsat nekonečně se vlekoucí dílo. Důvod je prostý. Základní kámen dnešní stavby byl položen už v roce 1682. Architekt João Antunes navrhl poprvé v Portugalsku centrální kostel na půdorysu řeckého kříže se čtyřmi věžemi v rozích a mohutnou kopulí. O 30 let později, kdy stále nebylo hotovo, architekt zemřel, jeho následovníkům se zdála kopule příliš riskantní a výsledkem bylo, že dlouhá desetiletí stálo jen torzo kostela využívané jistou dobu dokonce jako skladiště. Jako kdyby bylo celé místo prokleté…

Původní kostel sv. Engrácie, který tu stál od 16. stol., byl v roce 1630 vyloupen a po tomto znesvěcení stržen. Z krádeže obvinili „nového křesťana“ (ke křesťanství nuceně přestoupivšího žida) Simãa Pirese Solise, chyceného nedaleko, a odsoudili k upálení přímo na místě jeho údajného zločinu, kde se už mezitím začal stavět kostel nový. Simão před svou smrtí údajně prorokoval, že nový kostel v těchto místech se nikdy nedokončí. Později se ukázalo, že Simão neměl s vykradením kostela nic společného – nevypovídal, protože tajně chodil do sousedního kláštera Santa Clara za novickou jménem Violante. Miloval ji tak, že se nechal raději upálit, než by přiznáním pravého důvodu své noční přítomnosti v okolí ohrozil její budoucnost.

Simãova slova se začala naplňovat. První novostavba se nedokončená zřítila v roce 1681, po ní pak přišlo dílo Antunesovo. Když první portugalská republika rozhodla v roce 1916 o dokončení stavby, zdálo se, že se konečně blýská na lepší časy. Hlavně proto, že nešlo o dokončení ledajaké – současně bylo zákonem stanoveno, že stavba bude sloužit jako Panteão…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Lisabon