Káthmándské údolí se rozkládá se v centrální části Nepálu, pod divukrásnými osmitisícovými vrcholky Himálaje, mezi chladnými horskými bystřinami, jež padají z úbočí velehor. Během dlouhé a barvité historie získalo mnoho přídomků, z nichž název Údolí dřevěných chrámů patří k těm nejvýstižnějším. Snad nikde jinde na světě nedošlo k takové koncentraci uměleckých památek. O chrámy, pagody, svatyně, paláce i starobylé obytné domy s tepanými štíty, ozdobené kamennými či bronzovými plastikami, krajkovými dřevořezbami a zlacenými střechami, tu zakopáváte doslova na každém kroku. Není divu, že tato 40 km dlouhá a 20 km široká kotlina byla v roce 1979 zapsána na seznam Světového dědictví UNESCO.
Na počátku byl lotosový květ
Káthmándským údolím odpradávna procházely důležité obchodní stezky, pěstovala se tam umění a rozvíjela řemesla na vysoké výtvarné úrovni. Stalo se jakousi „salátovou mísou“, v níž se mísily kulturní, umělecké i náboženské směry přicházející z Indie, Kašmíru, Tibetu a Číny. Třebaže leží 1330 m n. m., má příznivé podnebí subtropického rázu. Letní monzun přináší dostatečné množství vláhy a teploměr může vyšplhat až k 40 °C. V zimě teploty klesnou pod bod mrazu jen výjimečně.
Traduje se, že na místě Káthmándského údolí bývalo obrovské jezero, kde žili hadí polobozi v čele se svým králem. Bódhisattva Maňdžušrí zde meditoval v podobě plamene prvotní příčiny svajambhú na lotosovém květu vyrůstajícím z jezera. Poté svým mečem rozťal hradbu hor a rozevřel cestu vodnímu proudu. Z lotosového květu se zrodila stúpa Svajambhunáth.
Na každé legendě bývá zrnko pravdy. Geologové potvrzují, že Káthmándské údolí bývalo v dávných dobách zaplaveno vodou. Když si vodní masa prorvala cestu kaňonem Čhóbar, vzniklo ideální místo pro lidské osídlení. Zdejší půda díky nánosům úrodného bahna z bývalého jezera spolehlivě zajišťuje dvě až tři sklizně do roka. Podle archeologických průzkumů obývají lidé Káthmándské údolí už desetitisíce let. Ovšem Kiráti – kmeny mongolského původu a přímí předkové dnešních Névárců – sem přišli až před 3000 tisíci lety. Netrvalo dlouho a v Káthmándském údolí vytvořili prosperující království.
Tři sta šedesát pět schodů k nebesům
Chrám Svajambhunáth tyčící se na oblém kopečku asi 100 m nad svým okolím byl založen před 2000 lety na posvátném místě dávných animistických kultů. Jeho vznik je prý spjat s návštěvou významného šiřitele buddhismu, indického panovníka Ašóky. Dnešní podoba pochází ze 17. a 18. stol.
Tři sta šedesát pět schodů vedoucích k chrámu lemují dvojice soch strážců-bódhisattvů v nadživotní velikosti, draků, pávů, koní, slonů, lvů. „Óm, mani padmé húm…“ zní monotónní chór hlasů z klášterní budovy. Modlitební praporce pleskají v poryvech větru. Mniši v červených rouchách roztáčejí modlitební mlýnky na nekonečné pouti kolem stúpy. Tlupy opic skáčou po hlavách soch bohů a démonů, zvonečky cinkají. Množství svatyní a modliteben je soustředěno kolem působivé dominanty hlavní stúpy, jejíž tvar zobrazuje vesmír. Základna symbolizuje zemi, bílá polokoule vodu, věž čtvercového půdorysu oheň a baldachýn na samém vrcholu vzduch. Třináct zužujících se prstenců na špičce věže znamená třináct stupňů vědění – schody k nirváně. A nad vším lidským hemžením vševidoucí oči Buddhy, namalované na všech světových stranách čtyřboké věže. Třetí oko uprostřed čela vyjadřuje moudrost a nedokončený otazník místo nosu je nepálským znakem pro jedničku, symbol jednoty.
Výhled do kraje bere dech. Máme štěstí, není smog a v průzračném vzduchu máme před sebou téměř celé údolí zarámované lesnatými kopci a bělostnými vrcholky velehor doslova jako na dlani. Takových chvil tu v současnosti mnoho nebývá, protože Káthmándské údolí se vzhledem k znečištěnému prostředí často halí pod hustou clonu dusivého smogu.
Přímo pod Svajambhunáthem se rozkládá nepálská metropole Káthmándú. Z nesourodé kompozice nových a starých domů vyčnívají půvabné věžičky stúp a pagod. Hranice města se stále posunují a živelně vznikající domy se nezadržitelně přibližují k dalším dvěma starobylým městům, Pátanu a Bhaktapuru, v minulosti malým samostatným královstvím, jež s Káthmándú po staletí soupeřila o moc.
Káthmándské mámení
Když na konci září skončí monzun, začne káthmándské letiště chrlit nespočet turistů. Drtivá většina z nich se ubytuje v čtvrti Thamel. Hotýlků a restaurací je tu jak naseto, stejně tak i rozličných obchodů se suvenýry. V Thamelu se dobře domluvíte, nakoupíte, pobavíte. Je to ovšem cizinecké ghetto, které vám v podstatě brání v poznávání života místních lidí.
Pokud chcete hlavní město Nepálu opravdu poznat, měli byste se vydat do historického centra třeba večer. Budete klopýtat potemnělými uličkami, posedíte v Mačéndranáthově chrámu, kde místní stařešinové zpívají jímavé písně, či se zajdete podívat na Asan Tol, na němž trhovci balí své zboží a námahu dne splachují sladkým a trpkým čajem. Nahlédnete do zšeřelých rodinných dvorů, kde se možná právě odehrávají prastará náboženská mysteria, sednete si na podstavec pagody u olejových lampiček s mihotavým světlem a dopřejete si poklidnou radost z pozorování běhu světa, jak je to v těchto krajích zvykem.
K jedinečným zážitkům patří i káthmándské ráno. Stačí probudit se o páté, nasednout na vypůjčený bicykl a dojet na náměstí Darbár. Pozvolna svítá, z mlhy se vylupují obrysy chrámů a soch. V tuto úchvatnou chvíli dlouhých stínů zaplňují náměstí rozespalí venkované s nůšemi zeleniny a ženy s obětinami, jež obcházejí svatostánky, zapalují vonné tyčinky a rozhoupávají zvony k poctě bohů. Zvlášť rušno je u bizarní, rumělkou natřené sochy opičího boha Hanumana. Miliony zbožných dotyků mu během staletí setřely všechny rysy, ale na přitažlivosti mu to nijak neubírá. Strach a děs vzbuzuje třímetrová plastika černého Bhairavy, boha spravedlivého rozhořčení, jednoh…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Nepál