Geologická lokalita Moeraki Boulders u rybářské vesnice Moeraki je zajímavým zpestřením cesty mezi novozélandskými městy Christchurch a Dunedinu. Místo je turisty poměrně dost navštěvované. Po krátkém sestupu na pláž se před vámi objeví několik téměř dokonale pravidelných kamenných koulí o průměru od jednoho do dvou a půl metru.
Máme štěstí, že je odliv, jinak jsou koule vodou zcela zaplavené. Nízké slunce vytváří dobré světlo pro pár záběrů, ale je trochu problém vystihnout okamžik, kdy po kamenech zrovna neskáče nějaký turista, kterých tu autobusy chrlí požehnaně.
Shodou okolností jsem po šesti letech „záhadné“ koule, jak je někdy popisuje méně seriózní literatura, navštívil znovu. Byl příliv, nebe zatažené, na pláži plno lidí, a tak jsme pobyli jenom krátce a pokračovali po zélandské „highway 1“ dále na jih. Z poklidné jízdy mě vytrhl náhodný pohled na mořskou pláž pod klifem. Jako by tam dole také ležely kamenné koule. Zastavili jsme a zdálky prohlíželi záhadné kulovité útvary. Zdálo se mi, že to asi jsou jen velké valouny, protože jich bylo nějak mnoho, ale zvědavost nám nedovolila pokračovat dál v cestě. Chvíli trvalo, než jsme našli sestup křovím pod vysoký skalní útes, ale potom jsme jenom zírali. Před námi se táhlo do nedohledna mořské pobřeží poseté kamennými koulemi a žádnými valouny! Nebyly sice tak velké jako ty oficiální Moeraki Boulders, dosahovali tak jednoho až půldruhého metru, zato jich tu byly stovky, možná tisíce. Některé měřily jen okolo dvaceti centimetrů a jiné byly protažené do tvaru obřího vejce. Nejvíc nás však vyvedly z míry koule, které byly ve vrchlíku porušené a uvnitř duté. V dutině byla další menší koule, která ve vodním příboji vymílala vnitřek a bylo možné ji volně vyndat.
Domníval jsem se, že kamenné koule u Moeraki jsou novozélandskou raritou jediného místa. Ale teď vidím, že to asi není pravda. A navíc tato lokalita je naprosto bez lidí.
Samotné kamenné koule však nejsou až takovou geologickou vzácností. Známe je i z jiných lokalit, ba dokonce i od nás, a to pod názvem konkrece. Jinde však neměly to štěstí, aby se vyvinuly do dokonalých tvarů a aby byly z matečné horniny v tak velkém množství „vypreparovány“.
Vznik koulí musíme hledat v paleocénu, někdy před 65 až 53 miliony let, kdy byly pro jejich vznik vhodné geomorfologické a klimatické podmínky. Moře tehdy nebylo v místech, kde je dnes a povrchové vody pronikaly sítí puklin a trhlin do slínovcových hornin, kde se obohacovaly o vápnitou složku. V podloží slínovců bývají modrošedé prachovce až jílovce, které jsou pro vodu téměř nepropustné. Roztoky začaly podložní horninu kalcifikovat a na určitých geochemicky příhodných místech ji impregnovaly v pravidelných kulovitých zónách. Tímto „zpevněním“ prachovců byl dán základ dnešním koulím. Po změně geologických podmínek moře začalo horniny erodovat a vytvářet pobřežní útesy. Měkčí horniny, jako jsou slínovce a prachovce, relativně lehce útokům vln podléhají, kulovité zóny zpevněné vysráženým vápenatým tmelem však odolávají. Po určitém čase je okolní hornina porušena natolik, že se koule uvolní a spadnou na pláž. V místech, kde moře obnažilo vrstevní plochy prachovců, jsou světlé koule odhaleny pouze částečně a vypadá to, že jsou zabořeny v šedém blátě. Při bližším zkoumání však zjistíte, že v hornině velmi pevně sedí.
„Kouloviště“, jak jsme si sami pro sebe tuto lokalitu nazvali, je opravdu nesmírně pestré. Během několikahodinové prohlídky zjišťujeme, že tu jsou koule-dvojčata, koule porostlé chaluhami, jiné popraskané a obydlené mořskými živočichy. A jsou tu i všechna stádia jejich vývoje: „Porodnice“ koulí leží ve svislé stěně útesu, kde koule ještě vězí v matečné hornině; na pláži už leží koule vylomené s kusy okolních hornin, pak koule čisté, volně se povalující v písku i koule již polorozpadlé. Jejich vnitřek je často rozvětralý v šedý jíl, nebo je celý útvar protkán sítí puklin s krystaly kalcitu a sádrovce. Většina koulí je však dokonale kamenná a útokům moře bude ještě dlouho odolávat.