Tak schválně – která italská památka byla zapsána na seznam Světového dědictví UNESCO jako úplně první? Ne, nebyl to Řím, Florencie ani Benátky, nebyly to Pompeje. Žádná Siena, Pisa nebo Neapol, nic takového. Kdo to neví, neuhodne. Valcamonica.
Druhé největší italské alpské údolí, někdy psané též ve dvou slovech Val Camonica, je ledovcového původu a zrodilo se ve východní Lombardii, severně od Brescie, na konci poslední doby ledové asi před 15 000 lety. Začíná v průsmyku Tonale v nadmořské výšce 1883 m a končí o více než 500 m níže, u jezera Iseo. Je dlouhé asi 90 km, v jednačtyřiceti městečkách a vesnicích v něm žije skoro 120 000 lidí. Jsou tu středověké vesnice, některé patřící k nejkrásnějším v Itálii, jsou tu hrady, antické vykopávky, pozoruhodné kostely a svatyně, zákopy z první světové války, muzea, nádherné hory vůkol s turistickými trasami a středisky zimních sportů, lázně, jejichž léčivou vodu vychvaloval již Paracelsus v 16. stol. Nic z toho nás však teď nezajímá.
Kromě všeho dosud uvedeného skrývá Valcamonica také největší sbírku prehistorických skalních rytin na světě. Vznikaly v průběhu osmi tisíc let, nejstarší tu zanechali ještě nomádští lovci, když tudy procházeli za zvířecími stády. Jejich námětem byli jeleni a losi, tehdejší důležitá lovná zvířata. V mladší době kamenné (5.–4. tisíciletí př. n. l.) se v údolí usadili první zemědělci a na hladkých skalních plochá…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Itálie – památky UNESCO