Valldigna
Když Jakub II. Spravedlivý, král aragonský a valencijský, putoval údolím, jemuž se tehdy říkalo Alfàndec, okouzlen jeho půvaby upozornil svého kaplana, jinak opata cisterciáckého kláštera Santes Creus: „Důstojné údolí pro založení kláštera naší víry.“ Opat naprosto souhlasil: „Vall digna, důstojné údolí.“ A kdo ví, možná zrovna v té chvíli krále napadlo, že by opatova stručná odpověď mohla dát tomuto úrodnému kraji mnohem příhodnější pojmenování než to dosavadní arabského původu, odkazující na močály, které tu kdysi existovaly.
Tolik legenda. Jisté je, že 15. března 1298 Jakub II. vyhlásil v údolí Valldigna na pozemcích darovaných cisterciákům založení Královského kláštera Panny Marie (Reial Monestir de Santa Maria de la Valldigna). Opatovi současně udělil prakticky neomezené pravomoci týkající se správních, hospodářských a církevních záležitostí v celém údolí. Kromě toho mu svěřil i správu mořského pásma do pětimílové vzdálenosti od pobřeží, což nebylo tenkrát až tak běžné. Král ale nekonal zcela ze své libovůle, budování klášterů měli tehdejší vládci takříkajíc v popisu práce, neboť během znovudobývání Pyrenejského poloostrova bylo třeba mnoho oblastí mocensky ovládnout a dosídlit křesťanským obyvatelstvem.
Klášter se nedlouho po svém založení zařadil k nejvlivnějším mocenským i kulturním centrům Valencijského království. Jeho představení měli přístup do nejvyšších pater společnosti a opat Roderic de Borja se dokonce pod jménem Alexandr VI. stal v letech 1492–1503 papežem, byť jedním z nejkontroverznějších v dějinách. Samotný klášterní areál však přitom neměl pouť staletími nijak jednoduchou. Jeho původní gotická podoba vzala do značné míry za své při zemětřesení v roce 1396, později musel být průběžně opevňován, aby odolal častým útokům maurských povstalců. Když byli Maurové od Valencie konečně vyhnáni, zaúřadovalo v roce 1644 další silné zemětřesení. Následná obnova již probíhala v duchu barokního slohu.
Přírodní síly ani ataky nepřátel ale nedokázaly to, čeho šmahem dosáhly politické pletichy. Na přelomu let 1835/1836 vydal prezident ministerské rady Mendizábal několik dekretů, které nařizovaly zrušení všech klášterů, ruku v ruce s konfiskací a rozprodejem jejich majetku. V případě Valldigna to znamenalo brutální proměnu královského kláštera v soukromou zemědělskou farmu. Noví majitelé nechali zbourat většinu budov a kšeftovali s jejich nejhodnotnějšími architektonickými články i dekorativními prvky. Z dnešního pohledu šlo o jednu z největších devastací valencijského kulturního dědictví.
V roce 1991 vláda Valencijského společenství vyhověla četným žádostem obyvatel údolí a za téměř 1,5 milionu eur klášterní areál odkoupila s tím, že vzhledem k jeho historickému významu bude nadále financovat jeho obnovu. To je pochopitelně komplikovaný běh na dlouhou trať, navíc tu souběžně probíhá rozsáhlý archeologický průzkum vykazující desetitisíce nálezů. Z těch částí areálu, které se zatím podařilo obnovit, patří k nejpůsobivějším žebrovou klenbou zakrytý refektář původem z 2. pol. 15. stol. Svého času, během výstavby klášterního chrámu, se v něm konaly i bohoslužby, nyní slouží hlavně jako výstavní síň. Jiná krásná klenba, tentokrát hvězdicová, pak završuje sousední kapitulní síň, kterou nechal vybudovat již zmíněný opat Roderic de Borja. Poněkud stranou od těchto ústředních prostor stojí torzo tzv. opatského paláce, jenž fungoval jako ubytovna pro významné návštěvy a kde dnes zvláště zaujmou elegantní hrotité oblouky v patře ambitu. Ty byly bezmála před stoletím prodány jako dekorace do jednoho madridského paláce, odkud se je v roce 2007 podařilo vykoupit a potom na původním místě znovu sestavit.
Bezpochyby nejefektnější podívanou ale nabízí interiér nejzachovalejší stavby celého areálu, nyní již odsvěceného kostela Panny Marie. Není tu žádný mobiliář, a o to intenzivněji proto na příchozí působí výzdoba centrální chrámové lodi. Valené klenby i kupoli nad transeptem ovládá exploze rostlinné ornamentiky provedené výmalbou i štukem a rafinovaně maskující desítky drobných vypodobnění andílků. Tady se vrcholné baroko „odvázalo“ způsobem, jakým to dokáže asi jen ve Španělsku.
Klášter Panny Marie stojí na okraji třítisícového městečka Simat de la Valldigna, snadno dostupného po silnicích vedoucích sem z Xátivy, Alziry i od pobřeží. Nejhezčí pohled na celý areál i okolní krajinu se ale nabízí z vedlejší silnice, jež klesá do údolí od jihu, z horského hřbetu Mondúveru…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Valencie