Velký kanál (Jün-che), nazývaný rovněž Císařský či Dlouhý, je grandiózním stavebním dílem, které si jak materiálními náklady, tak lidskou silou nasazenou k jeho budování v ničem nezadá s proslulou Velkou zdí. Jen je méně nápadný a v krajině jaksi „samozřejmý“, takže nebudí zdaleka takovou pozornost.
Kromě suchozemských se k dopravnímu spojení mezi různými městy využívaly v Číně už od starověku také různé vodní cesty, přirozené i umělé. Zvláště hustá síť řek a kanálů existovala na jihu země. Poměrně záhy v historii se začaly budovat i kanály směřující k severu. Z nich pak do popředí vystupuje zcela nepřehlédnutelně jeden – Velký kanál. Prvotním záměrem bylo propojit oblasti dolních toků Jang-cʼ-ťiangu a Žluté řeky. Se stavbou Velkého kanálu, resp. prvního kanálu, který byl později začleněn do systému Velkého kanálu, se začalo už v 5.–4. stol. př. n. l. (propojení řeky Chuaj-che se Žlutou řekou nazývané Chung-kuo). Jednotlivé dílčí úseky byly poprvé propojeny na počátku 7. stol. za vlády dynastie Suej. V té době už Velký kanál opravdu spojoval tehdejší hlavní město Luo-jang s oblastí na dolním toku Jang-cʼ-ťiangu. Druhá velká fáze oprav, úprav a nového budování pak nastala za mongolské dynastie Jüan, která hlavním městem učinila Peking (tehdy jako Chánbalik) ještě více na severu. Vznikla vodní trasa dlouhá kolem 1800 km vedoucí z Chang-čou na dolním toku řeky Čchien-tchang, jižně od Jang-cʼ-ťiangu, až do Pekingu. Když ve 2. čtvrtině 14. stol. navštívil Čínu slavný arabský cestovatel Ibn Battúta, zahájil svou cestu po Říši středu na jihu a po prohlídce Kantonu vyrazil do sídelního města z Čchüan-čou, tehdy jednoho z nejdůležitějších přístavů v jihovýchodní Číně. A vyrazil po vodě – nejprve do Chang-čou a pak po Velkém kanálu do Pekingu. V jeho cestopisu se mj. dočteme, že „zahrady, vesnice a polnosti se táhnou nepřetržitě podél břehu řeky od města Chang-čou až do města Pekingu, a to je vzdálenost šedesáti dnů cesty…“ Battúta si evidentně neuvědomoval, že nepluje po řece, nýbrž po Velkém kanálu, který byl krátce před tím dokončen.
Na sklonku vlády dynastie Jüan se severní úsek Velkého kanálu přestal používat, zboží se přepravovalo po moři. Dynastie Ming, která nastoupila po ní, zvolila za hlavní město nejprve Nanking. Teprve když její třetí císař Jung-le přeložil v 1. čtvrtině 15. stol. hlavní město opět do Pekingu, začalo být zprovoznění Velkého kanálu v jeho celé délce znovu aktuální. Podle údajů geografa a filologa Ku Jen-wua ze 17. stol. bylo za Mingů v 15. a 16. stol. potřeba k zajištění provozuschopnosti Velkého kanálu přes 47 000 pracovníků na plný úvazek. Jednou ze základních funkcí Velkého kanálu bylo od jeho počátků zajištění přepravy „daňového“ obilí, především rýže, které jižní provincie platily jako daň a které sloužilo k zásobování hlavního města na severu a také armády na severní hranici země. Za Mingů se takto ročně přepravovaly asi čtyři miliony tanů obilí, přičemž 1 tan měl v té době objem něco přes 107 l. Obilí se dopravovalo na sever v říčních člunech, které zajišťovala armáda. V polovině 15. stol., alespoň jak uvádí Ku Jen-wu, zabezpečovalo provoz více než 11 000 člunů a přes 121 000 tisíc vojáků a důstojníků. Tyto vládní čluny byly přitom jen zlomkem z celkového počtu plavidel, která se pohybovala po Velkém kanálu.
Čísla jsou to obrovská, ale takový je i Velký kanál. Toto stavební dílo zasahuje do šesti dnešních provincií a dvou národních ústředních měst (Peking a Tchien-ťin) a spojuje pět říčních systémů: řeku Chaj, Žlutou řeku, řeku Chuaj, Jang-cʼ-ťiang a řeku Čchien-tchang. Na základě historického vývoje se dělí do 10 hlavních úseků, z nichž každý má své zvláštní jméno. Jde o jediný takovýto projekt na světě, který byl organizován a financován vládou nějakého státu s cílem upevnění jednotné říše. Od 7. stol. vlastně až do moderní doby fungoval Velký kanál nejen jako dopravní tepna, ale také jako významný faktor ekonomického i politického sjednocování, jako mí…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Čína – památky UNESCO