Kde tepe srdce Říma? Uznávám, na začátek to není úplně lehká otázka. Každý má právo umístit si ho podle svého, adekvátně svým zážitkům a pocitům. Ale na druhou stranu není odpověď zase tak složitá. Odhlédneme-li od subjektivních dojmů, budou naše úvahy nutně směřovat do centra historické části města, kterým prochází nepřehlédnutelná a neopomenutelná ulice – Via del Corso.
Proč nepřehlédnutelná? V oblasti tvořené úzkými, často nejrůzněji se klikatícími uličkami objeví se náhle ulice, která vede víceméně od severu k jihu asi půldruhého kilometru rovně jako podle pravítka. Proč neopomenutelná? Už v ulici samé stojí několik zajímavých budov, ale hlavně kolem této ulice, ve vzdálenosti pár desítek, nanejvýš několika málo stovek metrů, je soustředěno množství památek a pozoruhodných míst. Jen stěží si lze představit, že by některý návštěvník Říma do této ulice alespoň na kousek cesty nevkročil, dokonce i kdyby ho památky snad vůbec nezajímaly. Ve Via del Corso a jejím okolí totiž také sídlí všemožné značkové butiky a další obchody s dámskou módou i jiným zbožím. Pokud někdo jede do Říma nakupovat, nemůže Via del Corso vynechat.
Severní konec Via del Corso je v délce zhruba 400 m pěší zónou. Právě tenhle úsek s přilehlým náměstím Piazza del Popolo je stále oblíbeným místem pro tradiční italskou podvečerní passeggiatu, nezávaznou promenádu v nejlepším oblečení, jejímž hlavním cílem není nic jiného než vidět a být viděn. Dál směrem k jihu a náměstí Piazza Venezia na druhém konci je ulice jednosměrná a moc se po ní korzovat nedá, dokonce se dá říci, že chůze po této ulici zrovna velkým požitkem není. Chodníky na obou stranách jsou tak úzké, že dvě osoby vedle sebe je kompletně zaplní. Vyhnout se znamená vstoupit do vozovky plné aut. Trochu je to paradox. Tahle ulice existující už v antice jako městská spojnice silnic Via Flaminia, přicházející od severu, a Via Appia, směřující na jih, se ve středověku jmenovala Via Lata, Široká ulice. Navzdory tomu, že v 17. stol. byla ještě rozšířena, dnes jejích 10 m na víc nestačí.
Když už jsme u jmen, dodejme, že ačkoli se po části Via del Corso korzuje, nemá to s jejím názvem nic společného. Ten vznikl z corse dei cavalli, koňských dostihů, jež se tu konaly jako součást římského karnevalu od doby papeže Pavla II., který sem populární slavnost přesunul, když se v roce 1466 nastěhoval do paláce známého dnes jako Palazzo Venezia. Koně bez jezdců, vydrážděni k maximální rychlosti koulemi s jehlami pevně přitaženými k hřbetu, běhali stejně, jako dnes jezdí auta – od severu k jihu. A tak se tím směrem vydejme i my, byť čistě prakticky je příjemnější směr opačný, v němž jde člověk po slunci.
První rozhlédnutí si zaslouží hned Piazza del Popolo. Obrovité oválné náměstí přiléhající zevnitř k Aureliovým hradbám bylo dlouhá staletí tím prvním, co spatřili návštěvníci města přijíždějící od severu – pravda, v trochu jiné podobě. Ta současná je dílem Giuseppa Valadiera z počátku 19. stol. a při její realizaci vzaly za své různé domy i původní kašna. V minulosti bylo náměstí menší a lichoběžníkovité, ale už od jubilejního roku 1475 ho na severním konci uzavírá Porta del Popolo, kterou místo staré antické brány dal postavit papež Sixtus IV. Hned vedle ní stojí bazilika Santa Maria del Popolo, poprvé postavená ze sbírky uspořádané mezi římským lidem (odtud přídomek a zřejmě i jméno celého náměstí) už za papeže Paschalise II. v roce 1099 a pak v 17. stol. přestavěná. Ještě před tím v ní roku 1513 navrhl Raffael pohřební kapli pro bankéře Agostina Chigiho – dodnes je to asi nejvýznamnější umělecké dílo v celém kostele, i když třeba v kapli Cerasi visí dva mistrovské obrazy Caravaggiovy. Na východní straně náměstí se zdvihá pahorek Pincio, jehož úbočí zdobí kašny a terasy se sochami, rovněž dílo Valadierovo. Uprostřed náměstí stojí jeden z četných egyptských obelisků přivezených do věčného města za císaře Augusta v roce 10 př. n. l. Říká se mu flaminiovský, pochází z Heliopole z doby faraonů Setchiho I. a Ramesse II. (13. stol. př. n. l.) a původně stál v Circu Maximu, kde se kolem něj otáčeli vozatajové při jízdních závodech. Na náměstí je obelisk od roku 1589, kdy ho sem umístil Domenico Fontana v rámci přestavby města za papeže Sixta V. Kašna se čtyřmi lvicemi chrlícími vodu, jež ho dnes obklopuje, přibyla v 19. stol. A konečně na jižní straně náměstí zaujmou chiese gemelle neboli kostelní dvojčata, dva barokní kostely, jež sice nejsou identické, ale hodně se sobě podobají. Stavěly se bezprostředně po sobě za papeže Alexandra VII. ve 2. pol. 17. stol., jako první ten při pohledu z náměstí vlevo, Santa Maria in Montesanto, a po něm Santa Maria dei Miracoli. Plány vypracoval Carlo Rainardi, po kterém převzali dílo Gian Lorenzo Bernini a Carlo Fontana. Právě mezi nimi začíná Via del Corso, která tak získala zcela jedinečný vstup, hodný jejího významu.
V úvodním pěším úseku stojí za připomínku dům č. 18 po levé straně nesoucí jméno velkého německého básníka, učence a politika – Casa di Goethe. Johann Wolfgang von Goethe se vydal na cestu do Itálie inkognito coby malíř Johann Philipp Möller v době, kdy se mu umělecky ani politicky příliš nedařilo. V Římě strávil nejprve čtvrt roku a po čtyřměsíční cestě na jih Itálie pak ještě dalších 10 měsíců od června 1787 do dubna 1788. Pobyt mu zcela jistě prospěl, v Itálii začal znovu intenzivně pracovat na několika svých dílech a sám o něm psal jako o „znovuzrození“ a „novém mládí“. Bydlel v prvním patře uvedeného domu u svého…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Řím 2