Povědomí o tomto historickém českém území se u nás téměř vytratilo. Jedinou živou vzpomínkou na Vitoraz zůstává snad jen Vitorazská stezka, spojující kdysi centra dvou významných staroslovanských kmenů – Doudlebů a Vitorazů. Sledovala toky místních řek a vyrostlo na ní také několik strážních hradů. Ale to všechno je už tak dávno…
Krajinu v povodí horního toku Lužnice (Lainsitz) obsadil ještě před 9. stol. patrně samostatný slovanský kmen, jehož území se za vlády prvních Přemyslovců stalo součástí mladého českého knížectví. Vitorazsko bylo odlehlým, lesnatým, málo obydleným krajem, který se na rakouském území zhruba překrýval s dnešním okresem Gmünd, v Čechách k němu patřily okrajové části Novohradského podhůří a jižní výběžky zamokřené Třeboňské pánve. Hranice mezi Novohradským a Vitorazským panstvím však byla stanovena až v roce 1339.
Kníže Bedřich, jeden z nevýznamných přemyslovských panovníků, věnoval roku 1186 Vitoraz jako léno Hadmarovi II. z německého rodu Kuenringů. Pro Hadmara to byla životní příležitost, jak zlepšit postavení svého rodu. Svěřené území začal rychle kolonizovat německým obyvatelstvem a založil na něm několik hradů, například Gmünd a vodní hrad Heidenreichstein. Především si však asi tři kilometry severozápadně od slovanské osady Vitoraz (dnes Altweitra) postavil na žulovém skalním ostrohu rodový hrad s poněmčeným názvem Witra, později Weitra. Hrad s rychle rostoucím podhradím se stal záhy správním, vojenským, soudním a církevním centrem území zvaného Districtus Witrensis, česky Vitorazsko.
Kuenringové a Přemyslovci byli v přátelských vztazích a časem mezi nimi vzniklo i příbuzenské pouto. Proto také přispěchali Přemyslu Otakarovi II. na pomoc, když se chystal utkat s říšským císařem Rudolfem Habsburským. Smrt a porážka Přemysla Otakara II. na Moravském poli byla tragická nejen pro české království, ale i pro Kuenringy. Vítězní Habsburkové se roku 1296 zmocnili Vitorazska a připojili je k Dolnorakouskému arcivévodství.
Je skoro neuvěřitelné, že původní slovanské, potažmo české obyvatelstvo si jako národnostní menšina Vitorazska po celá staletí udrželo svůj jazyk, kulturu, staré, ještě z pohanských dob přetrvávající pověsti, pohádky a lidové zvyky spojené hlavně s masopustem a Velikonocemi. Ze starých bájí je asi nejrozšířenější pověst o slovanském knížeti Vitorazovi, který by mohl být současníkem rovněž mýtické kněžny Libuše.
Po první světové válce a po rozpadu Rakouska-Uherska vznesla mladá Československá republika na mírové konferenci v Saint-Germain nárok na severní území Rakouska obydlená převážně česky hovořícím obyvatelstvem. Tak byly v roce 1920 k jižním Čechám připojeny obce Tušť u Suchdola, Rapšach a také Halámky, dnes známé hlavně jako hraniční přechod, dále Krabonoš, Nová Ves, Záblatí a Žofiina Huť. Tři další obce – Nakolice, Obora a Vyšné – jsou v současnosti administrativní částí Nových Hradů. Významným ziskem byly především České Velenice, předměstí Gmündu s velkým železničním uzlem.
Za druhé světové války Hitler znovu připojil „České Rakousko“, jak začali nazývat odtržené Vitorazsko Rakušané, k Německé říši a české obyvatelstvo bylo z území vyhnáno. Po válce se situace obrátila, československé hranice se vrátily k linii z roku 1920 a vyhnáno bylo zase německy hovořící obyvatelstvo.
Krajina na pomezí, kde se po více jak tisíc let mísí dvě etnika, je ve sjednocené Evropské unii konečně bez železné opony a hranice jsou volně překročitelné. Zatímco na české straně Vitorazska je na cestách a silničkách vedoucích podél hranic plno výletnických aut, cyklistů i pěších turistů, o pár kilometrů jižněji, na rakouské straně, jsou silnice skoro prázdné, jen sem tam tudy přejede místní auto či autobus. Cyklistu uvidíte vzácně, a když, tak je z Česka. A právě proto, že je rakouské Vitorazsko tak málo zatížené dopravou, jsou toulky jeho krajinou velmi příjemné a pohodlné. Města a vesnice mají punc pověstné rakouské pořádkumilovnosti a také krajina je kultivovaná a udržovaná. Je tady i několik pěkných přírodních parků a chráněných lokalit. Osídlení českého Vitorazska je nápadně řidší než na rakouské straně, mnohé vsi, které se za totality ocitly v hraničním pásmu, zanikly nebo zpustly. Obnova obcí je pomalá a stopy devastace stále ještě patrné.
Po česko-rakouském pomezí, mezi Novými Hrady a Gmündem, je vyznačena nenáročná cyklostezka, ale mnohem zajímavější krajina leží jižněji. Když se vydáme od Nových Hradů přes Pyhrabruck na Heinrichs bei We…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Novohradské hory