Obyvatelé údolí Worth v západním Yorkshire se živili převážně zemědělstvím. Jejich pozemky oddělovaly kamenné zídky, kopírující zvlněné svahy údolí. Trsy trávy vyrůstající na nehostinných vřesovištích spásaly ovce. Vlnu podomácku zpracovávaly stovky tkalců. Rozmach textilního průmyslu přivedl do údolí železnici.
Nejprve vystřídala lidskou sílu voda, tkalcovské stavy poháněla kola mlýnů postavených na řekách Worth a North Beck. K ještě větším výkonům je ale tlačila pára. O pokračující prosperitu se postarala železnice, která parním strojům dovážela uhlí. Do kraje přišla v roce 1847, kdy byla otevřena trať z Leedsu směrem na sever Anglie. Vedla přes Keighley a právě z tohoto města majitelé mlýnů ve Worth Valley vybudovali 5 mil dlouhou železniční odbočku do Oxenhope. Od konce 40. let minulého století byla součástí britské národní železniční společnosti British Railways, která na trati v roce 1962 z ekonomických důvodů provoz zastavila. Spousta lidí s tím nesouhlasila, a tak rok nato vytvořili Společnost za uchování železnice, která trať odkoupila. Byla to první privatizace v historii British Railways a právnické spory o to, jak převést majetek, trvaly šest let. V roce 1968 se ale Keighley & Worth Valley Railway, známé pod zkratkou KWVR, podařilo pravidelnou dopravu v omezené míře obnovit. Slouží především turistům. Dráhu řídí výhradně dobrovolníci, denně padesátka lidí: strojvůdci, průvodčí, obsluha signalizace a návěstidel, výhybkáři, údržbáři, výpravčí, prodavači ve stáncích a další pracovníci, bez nichž se železniční doprava neobejde. Šestiletá uzavírka trati vedla k tomu, že si 150 000 cestujících a také speditéři našli jiný způsob dopravy. Nadšencům z KWVR ale přálo štěstí a jejich úsilí bylo odměněno. Stanici Oakworth si vybrali tvůrci televizního seriálu Děti železnice a jeho obrovská popularita láká od počátku 70. let na místo natáčení tisíce a tisíce diváků. Další cestující přijíždějí navštívit Haworth, kde žila rodina Brontëových.
Samotná železniční trať s klasickým rozchodem a dvěma krátkými tunely nijak výjimečná není. Začíná v Keighley, zdejší nádraží pochází z roku 1883. KWVR využívá 3. a 4. nástupiště, zatímco u prvních dvou zastavují vlaky do Leedsu, Londýna, Yorku a dalších míst. Na 4. nástupišti se dochovala řada originálních ozdobných prvků včetně železné stříšky a historických plakátů. Lokomotivy se obracejí na plně funkční historické točně a stále slouží i kamenná věž s železnou nádrží na vodu. Kromě železnice nabízí Keighley milovníkům hromadné dopravy Muzeum autobusů, které vystavuje vlastní vozy i exponáty zapůjčené ze soukromých sbírek. Dvě desítky z nich by se okamžitě mohly vydat do ulic, dalších 30 čeká na renovaci. K vidění jsou také trolejbusy, jež jezdily v britských městech v letech 1911 až 1972.
Druhou zastávkou je Ingrow West Station. Nevelká nádražní budova původně stála ve Foulridge v Lancashire, na dráze Midland Railway.
Kámen po kameni byla rozebrána, převezena a znovu postavena. Na naší trati je výjimečná tím, že je vybavena olejovými lampami na rozdíl od plynových na ostatních stanicích. V jedné z budov v areálu nádraží sídlí Muzeum cestování po železnici. Renovované vagony pocházející z viktoriánských časů ukazují, jak si tehdy cestující potrpěli na pohodlí, alespoň ti v první třídě. Sedadla se vyrovnají nejkomfortnějším křeslům, nechybějí lampičky a v oknech záclonky a roletky. Zařízení je nejen účelné, ale i krásné. Muzeum také vystavuje stovky předmětů, které patří k cestování po železnici: kufry, cedule, lampy, jízdní řády, plakáty, pojízdné stolky na rozvážení občerstvení po vagonech a mnoho dalších věcí. Dává také nahlédnout do dílny, v níž železniční fandové rekonstruují staré vagony. Na svou činnost si vydělávají i tím, že provozuschopné nablýskané vozy pronajímají k natáčení filmovým štábům.
Nástupiště v Damems, v další z šesti stanic na KWVR, má délku pouze jednoho vagonu. Proslulo proto jako nejmenší nádraží v Británii, které může prodávat jízdenky a má úřad přednosty. Nedaleko stanice byla v roce 1971 postavena výhybka, která na trati umožňuje provoz dvěma vlakům současně. Vyžádal si to zvýšený provoz, vyvolaný zájmem o „filmovou“ stanici Oakworth. Její budovu, zrestaurovanou do stavu roku 1905, zkrášluje mnoho původních prvků, jako jsou klasické smaltované signalizační cedule, reklamní nápisy či vybavení nástupiště včetně konví na mléko a vozíku na rakve. Edwardiánskou dobu evokuje také půvabná nádražní kancelář, vybavená původním signalizačním zařízením, razidlem jízdenek a historickou dorozumívací technikou. Snad nejvíce ale dojem „staré dobré Anglie“ vyvolává hořící krb, kterým je vybavena nejen kancelář, ale i sousední čekárna pro cestující.
Do Haworthu nejčastěji míří přívrženci literárního díla sester Brontëových. Od nádraží musí do města vystoupat strmě se šplhající ulicí. Jejich cílem je Brontëa Parsonage, dům, do něhož reverend Patrick Brontë přivedl v roce 1820 své tři dcery Charlottu, Emily a Anne a syna Branwella. Georgiánský dům z konce 18. století je zařízen stejně jako za života slavné rodiny. Návštěvníci v něm najdou původní nábytek, rukopisy, knihy i osobní věci. Do okolních liduprázdných a poněkud tajemných vřesovišť, v románech tak často zmiňovaných, se pak vydávají po stezkách, jež je zavedou k mostku, vodopádům, kamennému sedátku a dalším místům, kudy chodila na procházky i rodina Brontëových.
Oxenhope je poslední stanicí KWVR, která se vedle svých šesti půvabných a krásně zrestaurovaných stanic může pyšnit také třemi desítkami parních lokomotiv, mnoha dieselovými lokomotivami a flotilou krásně zrestaurovaných vagonů. Vlaky na této trati jezdí každý víkend, o svátcích a školních prázdninách. V červenci a srpnu dokonce denně.