Jen málo měst na světě se může pochlubit tak úchvatným historickým a architektonickým bohatstvím jako španělská Córdoba. Zářivá perla Andalusie vznikla už v římských časech a v raném středověku byla dokonce hlavním městem obrovské a bohaté říše, která představovala výkvět tehdejší civilizace.

Město uprostřed úrodné krajiny, obklopené z obou stran horami, bylo založeno ještě v předřímské době, ale až Římané mu poprvé vdechli punc důležitosti a výjimečnosti. Córdoba, tehdy známá jako Corduba, se stala významným správním centrem římské Hispánie, a tím také střediskem kultury, obchodu a vzdělání. Ostatně právě z této doby pochází nádherný most, po kterém se často procházel také jeden z nejvýznamnějších filozofů antiky, córdobský rodák Seneka. Sláva antického města ovšem netrvala věčně, moc Říma padla pod nájezdy barbarských kmenů a Córdoba se stala součástí vizigótského království. Z antické nádhery nezbylo skoro nic. Město bylo značně zdevastováno, hradby pobořeny, domy opuštěny. Jedinou památkou, která bez újmy přečkala nekonečná tři století zkázy a neustálých rozbrojů, byl bytelný most.

Ale pak se nad městem rozzářila šťastná hvězda. Psal se rok 711, když do Córdoby přišli Maurové. Starobylé město povýšili na nové centrum kulturní a politické říše, jejíž moc sahala z Pyrenejského poloostrova až do střední Asie a indického Paňdžábu. Córdoba se stala sídlem chalífy a proměnila v nový Řím, kvetoucí město s téměř půl milionem obyvatel (některé zdroje uvádějí dokonce dvojnásobné číslo), kterým sloužily desítky veřejných lázní, bohatá knihovna s milionem svazků či na svou dobu revoluční pouliční osvětlení. Ve městě stálo na 100 000 domů a 900 mešit. Obrovskou devizu představovalo mírové soužití tří kultur a náboženství, které společně sdílely výstavní metropoli. Křesťané, muslimové a židé žili v dobách „temného středověku“ v atmosféře vzájemného respektu a tolerance. A vytvářeli bohatství, které z města udělalo tehdejší „pupek“ světa.

Psal se rok 785, když se emír Abdurrahmán I. rozhodl vybudovat na místě starého vizigótského chrámu sv. Vincenta velkou mešitu. Po dvou rozšířeních v 9. a 10. stol. se zrodil největší architektonický poklad města, který je dnes společně s okolním historickým jádrem zapsán na seznamu Světového dědictví UNESCO a patří mezi nejunikátnější stavby světa. Mešita se rozkládá na ploše větší než dvě fotbalová hřiště vedle sebe. S rozlohou více než 22 000 m² je třetí největší na světě – do prostor s tisícem sloupů, které osvětlovalo na 5000 křišťálových luceren, se vešlo asi 25 000 věřících…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Andalusie