Velkým lákadlem pro milovníky aktivní dovolené je cyklostezka Bečva, která nabízí cyklistům a v některých úsecích také příznivcům inline bruslí příjemnou jízdu pestrou krajinou, z velké části po nově vybudované speciální komunikaci s vyloučením automobilové dopravy. Vybrat si lze hned ze tří etap.
Etapy odpovídají členění toku řeky. Dvě vedou Valašskem podél jejích zdrojnic – z Horní Bečvy do Valašského Meziříčí podél Rožnovské Bečvy a z Velkých Karlovic do Vsetína a dál do Valašského Meziříčí podél Vsetínské Bečvy. Třetí etapa brzy území Valašska opouští – začíná ve Valašském Meziříčí, kde se obě zdrojnice spojují, a vede na západ přes Hranice, Lipník nad Bečvou a Přerov až do Tovačova, před nímž se Bečva vlévá zleva do Moravy.
Velké oblibě se pro svůj charakter i místa, jimiž prochází, těší asi 30 km dlouhý úsek mezi Vsetínem a Velkými Karlovicemi. K případným úvahám, kterým směrem ho absolvovat, přidejme několik skutečností. Podél trasy jezdí každou hodinu vlak s možností přepravy kol (samozřejmě jen do vyčerpání kapacity). Ze Vsetína do Velkých Karlovic trasa stoupá (výškový rozdíl je zhruba 200 m), ale zase se tam dá po šlapání zrelaxovat na koupališti nebo v novém Vodním světě, případně si dát cyklistický nášup – kolem obce vede řada značených okružních cyklotras, mj. na Soláň, na Vysokou (1024 m n. m.), nejvyšší horu a jedinou tisícovku Vsetínských Beskyd, k horské chatě Třeštík nebo k pralesu Razula. V tomto článku si některá zajímavá místa na trase, která určitě stojí za zastávku, představíme ve směru od Vsetína.
Od památníku k Balatonu
Nový Hrozenkov vznikl v 1. pol. 17. stol. z pasekářských usedlostí jako Nová dědina. Své současné jméno odvozuje od Roziny, manželky či dcery jednoho z majitelů zdejšího panství v 17. stol., Miklóse Pázmányho. V jedné z historicky nejcennějších lidových roubených chalup v centru městyse, datované rokem 1835, sídlí Památník Antonína Strnadla, známého malíře, ilustrátora a profesora na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde jeho ateliérem prošli např. tvůrce Krtečka Zdeněk Miler, Jiří Švengsbír, známý mj. jako autor četných návrhů poštovních známek, Teodor Rotrekl a mnozí další výtvarníci. Ale památník není věnován zdaleka jen Strnadlově ilustrační tvorbě, byť jeho ilustracím patří jedna ze dvou hlavních místností. V té druhé se dozvíte skoro všechno o salašnictví – jaké byly typy salaší, kdo tvořil jejich osazenstvo, co měl kdo na salaši na práci, jaké se tam používalo nářadí, co je to geleta, butyra nebo kadlúbek, jak se ovce dělily na dojky, půldojky a nicálky, vlastně všechno, co vás jen v souvislosti se salašnickým chovem ovcí napadne. A když vám to všechno bude vykládat šéfka památníku a vedoucí sousedního Informačního centra Jana Krystyníková, budete mít dlouho na co vzpomínat.
Spojení ilustrátora Strnadla s ovcemi na salaších si zaslouží vysvětlení, kvůli němuž musíme do příběhu přidat ještě jednu postavu, totiž zakladatele muzea Karla Langra, malíře, grafika a nadšeného etnografa, který byl po dokončení středoškolského studia přidělen v roce 1923 do Hrozenkova jako učitel a zamiloval si ho, stejně jako celé Valašsko, i když sám pocházel od Pardubic. Když potom v roce 1928 začal studovat na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, seznámil se tam s o sedm let mladším spolužákem Antonínem Strnadlem a do milovaného Hrozenkova ho přivedl – ačkoliv pro Strnadla to úplné překvapení nebylo, neboť sám pocházel z Trojanovic u Frenštátu pod Radhoštěm. V roce 1936 se v Hrozenkově konala celostátní Salašnická výstava, na níž se oba přátelé podíleli – Langer organizoval její náplň, Strnadel byl jejím výtvarníkem. Výstava měla obrovský úspěch, takže pořadatelé začali uvažovat o zřízení stálého muzea salašnictví v Hrozenkově. K tomu však nedošlo, i když Strnadel navrhl už i sgrafito, které mělo být na jeho průčelí. Langer učil od roku 1940 na uměleckoprůmyslové škole v Brně, kde i bydlel, ale v Hrozenkově koupil část domu a jezdil sem na letní byt. Když odešel do penze, žil zde každý rok od jara do podzimu a oživil myšlenku založení salašnického muzea, a to již v tomto konkrétním domě. Tentokrát byl už záměr úspěšnější, jenže než se podařilo muzeum otevřít, Antonín Strnadel v Praze roku 1975 zemřel. A tak dostalo muzeum jeho jméno a pro jeho odkaz byla vyhrazena část expozice, zatímco druhá část naplňuje původní záměr, včetně toho, že jsou v ní vystaveny i některé dochované exponáty z původní Salašnické výstavy v roce 1936. Vůbec nejvzácnější je Strnadlův původní plakát k výstavě a také jeho návrh onoho sgrafita, jež mělo zdobit zamýšlené předválečné muzeum…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Valašsko