Vysočina
Krajina Vysočiny je velmi podmanivá a stala se inspirací pro mnohé malíře, básníky, spisovatele i skladatele. Některé z těchto osobností nesmazatelně zapsaných v kulturních dějinách Vysočiny si můžeme připomenout na pěším výletě z Fryšavy pod Žákovou horou do městyse Sněžné. Fyzicky nenáročná trasa měří asi 12 km.
Naši vycházku začneme ve Fryšavě, nejvýše položené obci (710 m n. m.) Českomoravské vrchoviny, u kostela. Na hřbitůvku, který ho obklopuje, si všimneme několika litinových náhrobních křížů, o nichž ještě bude řeč. Již v roce 1560 byla v obci doložena sklárna, s tou ve Vříšti jedna z nejstarších na Vysočině. Vyrábělo se v ní benátské sklo, ale její činnost byla ukončena už v 18. stol. Pár fryšavských džbánků s emailovými malbami můžete zhlédnout v Horáckém muzeu v Novém městě na Moravě. I samotná Fryšava je spojena s významnými českými umělci. Na počátku 20. stol. zde pobýval básník a spisovatel Otokar Březina, významný představitel symbolismu v naší literatuře. Na hřbitově je pochován malíř Václav Jícha. Dům čp. 128, v němž tento tvůrce akvarelů žil, vyzdobil sgrafity Karel Němec, známý též jako autor podobné výzdoby na kostele sv. Kunhuty v Novém Městě na Moravě.
Od kostela se vydáme po žluté turistické značce k jihu. Asi po dvou kilometrech se před námi zaleskne hladina rybníka Medlov, největšího na Novoměstsku (29 ha). Traduje se, že rybník založil Vilém z Pernštejna okolo roku 1587. Medlov učaroval mnoha umělcům z řad básníků (V. Nezval), spisovatelů (J. Drda. J. V. Pleva) i hudebních skladatelů (bratří Křičkové, B. Martinů). A až uslyšíte známou písničku Když jsem kytici vázala, vzpomeňte si, že Jaroslav Ježek ji složil právě na břehu tohoto rybníka na text Jana Wericha a Jiřího Voskovce, kteří Medlov také navštívili.
Z Medlova budeme pokračovat po modré značce a po lesní cestě sejdeme z kopce na rozcestí U Podmedlovského mlýna. Mlýn, k němuž ještě v 18. stol. patřila i pila, tu už nestojí. Zato se před námi rozevře krajina s oblými kopci a loukami, mezemi lemovanými břízami a roubenými chalupami: typické Žďárské vrchy. Na tomto rozcestí se napojíme opět na žlutou turistickou značku, po které dojdeme až do Kadova. Vznik této obce souvisí se založením železáren, které se zde v roce 1651 rozhodl postavit majitel novoměstského panství František Maxmilián Kratzer ze Schönsberka. V okolí se hojně vyskytovala železná ruda a také tu byly hluboké lesy poskytující hojnost dřevěného uhlí. Železářští dělníci si v okolí železáren směli postavit své domky a záhy vznikla celá osada.
Výrobky ze zdejší železných hutí patřily k velmi žádaným. Převážně šlo o různé předměty potřebné v zemědělství a řemeslnictví, ale vyrábělo se tu i vodovodní potrubí, které se vyváželo až do Vídně. Drobné výrobky jako litinové náramky, náušnice a prsteny lze spatřit v Horáckém muzeu. Proslulé jsou kadovské litinové kříže. Už jsme je viděli ve Fryšavě, spatříme je rovněž ve Sněžném, ale setkat se s nimi můžete i v jiných okolních vsích. Charakteristické jsou pro ně umělecky tvarovaná ramena, někdy zdobená kolem dokola litinovými ornamenty. Železárny v 19. stol. zanikly, dávnou slávu připomínají jen pozůstatky komína a pamětní deska.
V Kadově vyměníme žlutou turistickou značku za zelenou. Po ní dojdeme stinným lesem až do obce Samotín. Rozprostře se před námi jako na dlani od pomníčku na kopci, připomínajícího působení partyzánského oddílu Záře za 2. sv. války. Podobných pomníků protifašistického odboje je po Vysočině spousta, další třeba u obcí Telecí či Borová. Většina jich už zarostla travou, a kdo o nich neví, těžko je najde. Pomníček u Samotína je však udržovaný, a pokud byste šli kolem opakovaně, zaznamenali byste, že málokdy na něm chybí čerstvá květina.
Samotín vznikl jako dřevorubecká osada s typicky rozptýlenou zástavbou roubených domků. Mnohé se dochovaly dodnes a jsou vyhlášeny památkovými objekty lidové architektury. Nad obcí vykukují z lesů skalní útvary, tak typické pro Českomoravskou vrchovinu, zde konkrétně jde o přírodní památky Malinská skála a Lisovská skála…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Vysočina