zámek Jemčina
Před dvěma staletími se zdejšími lesy v mlhavých podzimních ránech nesl dusot kopyt a hlasitý štěkot lovecké smečky, doprovázený hlaholem lesních rohů. V mlze se zjevovaly siluety koní a jezdců a bylo slyšet krátké povely lovčích. Když se ozvalo halali, hon končil.
Lovecký zámek Jemčina nechali postavit Slavatové podle projektu architekta Anselma Luraga v druhé polovině 18. stol. Do té doby stál na jihovýchodním okraji rozsáhlého Jemčinského polesí hospodářský dvůr a hřebčín. Nejcennější částí zámku je kaple sv. Jana Nepomuckého, jejíž kupoli zdobí fresky s výjevy ze života patrona kaple od malíře Quirina Jahna a štukatéra Carla Bossiho.
Od roku 1790 prožíval zámek tři desetiletí zlaté éry, o což se zasloužil hrabě Jan Rudolf Černín svým rozhodnutím pořádat na Jemčině lovecké štvanice. Zámek se stal místem, kam se lovci sjížděli, vypravovali se odtud na hony a po nich se tu večer bavili. Móda parforsních honů se zrodila ve Francii, odkud se rozšířila do Německa a Rakouska, a tedy i do českých zemí. Výraz parforsní pochází z francouzského par force de chiens neboli „prostřednictvím síly psů“, kteří hráli při těchto honech rozhodující roli. Lovecké kratochvíle na Jemčině patřily v monarchii k nejproslulejším.
Hrabě tomuto účelu přizpůsobil zámek i celé jeho okolí o rozloze 30 km2. Přípravu obory a pak samotné hony řídil lesmistr Jan Jiří Wachtel. Nákladná byla především úprava lesů v okolí zámku. Lesní dělníci museli upravit hranice obory, postavit kolem ní plot a hlavně vybudovat síť rovných cest, které umožňovaly orientaci i komunikaci při štvanicích. Oboru rozdělilo 33 rovnoběžných alejí, které protínalo 22 příčných alejí. Průseky musely být tak široké, aby se na nich dva jezdci vyhnuli, nebo se mohli předjet. Většinou jsou stále patrné a mnohé si zachovaly svá původní pojmenování, jako například Kašparská, Borská, Wachtelova, Srnčí nebo K hrázi. Jméno dostaly i významné křižovatky, známé jako U pěti sester, U kulatého stolu a podobně. Na těchto „rendez-vous“ stály altány, v nichž si lovci mohli odpočinout. Rovnoběžné a příčné aleje vytvořily leče, také s dodnes užívanými jmény Jezevčí vrch, Nové slanisko, Daněk nebo U divé zvěře. Plán obory dostávali účastníci honu vytištěný a patřil spolu s šedivou kamizolou, tesákem a bičíkem na psy k jejich lovecké výbavě. Na konci zakreslil ředitel do plánu trasu pronásledovaného jelena, místo jeho skolení a dobu honu.
Štvanice, z dnešního pohledu kruté trápení zvěře, spočívala v pronásledování lovčím vybraného jelena nebo daňka, který se snažil uprchnout psí smečce. Začínala po modlitbě v zámecké kapli shromážděním na čestném dvoře zámku, kde vrchní lovčí určil účastníkům honu místo prvního randes-vous a začátek štvanice, která mohla trvat i os…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Třeboňsko