Nechat se okouzlit zámkem v Raduni je snadné. Stačí přijet, prohlédnout si zámecké interiéry, projít se parkem, potěšit se malebnou oranžerií. S vědomím poválečné historie těchto míst a vzpomínkou na dobové fotografie ze začátku 80. let minulého století vkrádá se do mysli stále neodbytněji slovo „zázrak“, jakkoli tu můžeme působení nadpřirozených sil spolehlivě vyloučit.
Konkrétní vzpomínky v čase blednou, zážitky splývají, přetrvávají jen ty nejsilnější dojmy, to, co člověka oslovilo nejvíc a co mu pomůže třeba i po letech odlišit jedno místo od druhého. První, co se mi vybaví při vzpomínce na Raduň, jsou nádherná květinová aranžmá v mnoha místnostech, čerstvé i suché květy ve vazbách, jež prosvěcují interiéry a dodávají jim na bezprostřednosti na hony vzdálené muzeální vznešenosti. A hned poté následují samotné interiéry vyladěné do poslední maličkosti, se spoustou drobnůstek a atmosférou útulné domáckosti. Pocit, jako byste se zastavili na návštěvu a jen náhodou se s hostiteli o pár minut minuli. Neuvěřitelný tím spíše, že divoká poválečná doba tu po posledních majitelích, Blücherech z Wahlstattu, zanechala pouhopouhých šestnáct kusů z původního vybavení zámku, a to ještě především obrazů.
„Výjimečnost zámeckého areálu … tkví v plasticitě dodnes trvajícího obrazu ojedinělého neoklasicistního komplexu, organicky formulovaného a formovaného během několika málo let a dodnes schopného nabídnout náhled do autentické struktury a vzájemných vztahů tak specifického mikrokosmu, jaký tvořil panský dům a s ním související a pro něj nezbytné doprovodné objekty a zóny kratochvilného, personálního, provozního a hospodářského zázemí,“ napsala v jednom ze svých četných pojednání o zámku PhDr. Eva Kolářová, kastelánka na Raduni už od roku 1985. (Ano, pokud byste hledali hlavní osobnost v pozadí raduňského zázraku, právě jste ji našli.) Co se za tím skrývá?
Původně stála v Raduni tvrz a po ní hrad, přestavěný za Jiříka Tvorkovského na začátku 2. pol. 16. stol. v renesanční zámek. Ten vyměnil řadu majitelů, až se roku 1780 dostal do vlastnictví Jana Václava svobodného pána Mönnicha. Ten sice nebyl ženatý, ale měl dceru Annu, kterou v jejích 16 letech ustavil svou univerzální dědičkou zároveň s tím, že její budoucí manžel má přijmout jméno Mönnich. A k tomu opravdu došlo – Anna si vzala hraběte Jana Laryše ze Lhoty a Karviné, který se pak začal psát „von Larisch z Mönnichu“. Právě on začal plánovat přestavbu již notně zchátralého raduňského zámku, ale až do jeho náhlé smrti v roce 1820 se nic podstatného nezměnilo. Ovdovělá hraběnka Anna se však…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Opavské Slezsko