Některé leží coby kamenem dohodil od větrem a příbojem rozervaného pobřeží, jiné trochu dál. Na první pohled ale mají bretaňské ostrovy u jihozápadního konce Lamanšského průlivu a v Atlantiku hodně společného – několik malých, na sebe natlačených žulových domků, vrak rybářského kutru, majáky místo stromů a na hřbitovech kříže pro nezvěstné námořníky… Na druhý už zaznamenáme i rozdíly. Některé jsou ploché a holé, jiné členité a porostlé bujnou vegetací
Ouessant
Návštěvníky ostrova dlouhého osm a širokého maximálně tři kilometry, vyčnívajícího nanejvýš 60 m nad hladinu Keltského moře asi 30 km od pobřeží departementu Finistère, vítají blikající majáky, o kterých píšeme v samostatném článku. Občas je zahalen do husté mlhy, neustále do oparu bájných legend. Kdysi býval důležitou obilnicí, pracovalo tu šest velkých a na sto malých mlýnů. Zatímco muži vyjížděli na moře, obdělávání půdy a denní hospodaření bylo svěřeno ženám. Dnes však patří veškerá půda stádům ovcí a hejnům ptáků, kteří tu nalézají hnízdiště či odpočinek při tazích (zaznamenáno zde bylo více než 300 druhů), a z mlýnů už stojí jen jediný. Z Ouessantu pochází původní plemeno trpasličích ovcí, považované za jedno z nejmenších, ne-li vůbec nejmenší na světě, s maximální výškou v kohoutku 50 cm. Dnes jsou ale na ostrově k vidění často kříženci tohoto původního plemene s většími plemeny z pevniny a čistokrevné ouessantské ovce se chovají hlavně v zájmových chovech jak ve Francii, tak i v jiných evropských zemích včetně Česka.
Políčka na ostrově rozdělují kamenné zdi poskytující alespoň minimální ochranu před neustálým větrem. I v závětří tu ale rostou jen brambory, mrkev a trocha další zeleniny. Zemědělství v klasické podobě na Ouessantu prakticky neexistuje, alternativu představuje už delší dobu pěstování jedlých druhů mořských řas.
Prakticky všichni stálí obyvatelé ostrova, kterých je asi 900, žijí ve vesnici Lampaul, kde hned zaujmou modré a zelené okenice starých domů. Dva typické domy jsou zařízeny jako muzeum, kde zaujme především nábytek vyrobený z lodních trosek, jediného dřeva, které bývalo na ostrově k dispozici. Za návštěvu stojí také zdejší hřbitov. Seznamy ztracených lodí, symbolické hroby neznámých námořníků a tradiční proellas, malé voskové křížky uložené v hřbitovní kapli namísto těl nezvěstných námořníků, odrážejí realitu každodenního života v bezprostředním kontaktu s nevyzpytatelným a často nebezpečným mořem.
Molène
Zhruba v polovině vzdálenosti mezi Ouessantem a pobřežím se rozkládá souostroví Moléne tvořené více než třemi stovkami ostrůvků a skalisek. Přesto se o jeho stejnojmenném největším ostrově říká, že je tak malý, že tu kráva stojí na jednom poli, spásá druhé a současně hnojí třetí. Pro kousek souše o rozměrech přibližně 1200 × 800 m a ploše 0,75 km2 je to docela výstižná charakteristika. Navíc jsou zde políčka komplikovanými dědickými vztahy nekonečně rozparcelována. Nizoučké domky postavené z žuly a kryté břidlicí mají okenice vesele natřené žlutou, červenou nebo tyrkysovou barvou. Krčí se vedle sebe pod ochranou kostelní zvonice a signální věže. Místní se v této, i dnes snad nejizolovanější pobřežní oblasti Francie, tradičně zabývají sběrem mořských řas ruduch, ze kterých je po usušení nejen výtečné hnojivo, ale používají se také v kosmetice a potravinářství. Dalším zdrojem obživy je lov nejrůznějších korýšů a ryb. Na hlavním ostrově žije jen něco přes 200 lidí. Jak nám říká patron jediného hotelu na ostrově, zatímco si vychutnáváme kraby, humry a různé další čerstvě ulovené mořské plody, je Molène na rozdíl od sousedního Ouessantu pořád ostrovem rybářů, i když jich dnes nezbývá už víc než deset. Všechna zajímavá místa na ostrově propojuje stezka dlouhá 3,6 km, z internetových stránek bretaňského turistického úřadu (www.brittanytourism.com) si lze stáhnout všechny potřebné GPS souřadnice.
Součástí souostroví je také Quéménès, plochá žulová deska o rozloze 0,3 km2 s několika menhiry a dolmeny. Až do roku 1958 patřil tento ostrůvek obklopený téměř černým pásem řas klášteru Saint-Mathieu na stejnojmenném mysu u přístavu Le Conquet. Známější než mniši byla ale Madame Floc’h, která zde strávila 50 let, z toho 17 roků jako vdova, se svými 22 čeledíny, kteří tu dřeli jako sběrači řas, označovaní termínem goémoniers (podle výrazu goémon, kterým se souhrnně označují zdejší mořské řasy) či pigouliers. Dnes zde řasy sklízejí lodě vybavené speciálními kosami a bagrem…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Bretaň