Zámek Lednice, členitá stavba přitahuje už zvenčí pozornost stále novými detaily – věžičky, fiály, kružby, arkýře, sochy, erby, cimbuří, chrliče, portály. Pokud se podaří odtrhnout oči a pohlédnout na opačnou stranu, uchvátí zrak geometrická preciznost rozkvetlých záhonů francouzské zahrady. A když se potom uvnitř začnou nést prostorem modrého tanečního sálu tóny kytary, podlehne návštěvník snadno iluzi, že se ocitnul v pohádce…
Jestliže Valtice byly hlavním rodovým sídlem Liechtensteinů, Lednice se stala jejich preferovaným letním sídlem. Tohle rozdělení platilo už od konce 16. stol., kdy po krátkém intermezzu, spojeném s nuceným odprodejem mikulovského panství, získali Liechtensteinové Lednici znovu do svého vlastnictví. Tehdy tam také nechal Hartmann II. vystavět namísto původní středověké tvrze renesanční zámek. Už tehdy byl obklopený zahradou a štěpnicí, což podtrhovalo jeho určení coby Lusthausu, letohrádku určeného pro odpočinek a zábavu Liechtensteinů a jejich hostů. Asi po 30 letech začal dávat zámečku novou podobu italské renesanční vily kníže Karel I. A úpravy pokračovaly dál a dál, za knížete Jana Adama Ondřeje vznikly na přelomu 17. a 18. stol. barokní konírny, o nichž píšeme v samostatném článku. Zámek prodělal zásadní změny za vlády knížat Josefa Václava a jeho synovce Františka Josefa v 2. pol. 18. stol. Tehdy se v nich projevil zejména dobový obdiv chovaný k Francii a střízlivým klasicistním formám, jenž trval i za vlády knížat Aloise I. a Jana I. Někdejší slavný Napoleonův maršál Auguste Marmont, vévoda z Ragusy, se ve svých pamětech svěřil, že když v roce 1837 navštívil Lednici, připomínala mu spíše než zámek některý z rozlehlých venkovských domů v okolí Paříže.
Okouzlení romantismem
To se však mělo už velmi brzy změnit díky knížeti Aloisi II. Ještě za života jeho otce Jana I. jej rakouský kancléř Metternich vyslal v roce 1835 do Velké Británie jako vedoucího diplomatické delegace, jež měla králi Vilému IV. oficiálně oznámit, že na rakouský trůn nastoupil císař Ferdinand I. A Alois byl Británií nadšen (zřejmě ne poprvé – podle mnohých životopisců ji navštívil už o 15 let dříve při jedné ze svých „kavalírských“ cest), ať už to byl její politický systém, úspěšná průmyslová revoluce, literatura, životní styl aristokracie spojený s parforsními hony či dostihy – nebo také architektura. Aristokratická sídla v Anglii byla přehlídkou gotických tvarů ztělesňujících starobylost a důstojnost, zároveň však ve své romantické neogotické podobě umožňovala na svou dobu moderní a pohodlné bydlení.
Alois II. přijal do svých služeb anglického architekta Petera Huberta Desvignese, který začal pracovat na úpravách interiérů vídeňského paláce Liechtensteinů a posléze připravil i první verzi přestavby lednického zámku a výstavby nového skleníku, který měl nahradit starou oranžerii. Jenže nakonec to v Lednici bylo jinak. V roce 1842 vyslal kníže na studijní cestu do Anglie mladého architekta Georga Wingelmüllera, zaměstnaného v knížecí stavební kanceláři. Inspirace tam načerpal spoustu. Hned po návratu se pustil do stavby skleníku s litinovou konstrukcí, napojeného přímo na zámek. Stavba dlouhá 92 m, široká 13 m a vysoká 10 m slouží úspěšně dodnes a nepřestává návštěvníky udivovat elegancí svých tvarů. (Podrobně jsme o skleníku psali v čísle věnovaném našim zajímavým technickým památkám – viz ZS 3/2014.) V roce 1845 pak přišel Wingelmüller s plánem celkové přestavby Lednice. Zavrhl architekturu odvolávající se na italskou renesanci, pohrdl orientálním stylem i severoněmeckou hrázděnou architekturou a vypracoval návrh ve stylu neogotiky, s nímž u anglofila Aloise II. uspěl. Kníže ho poslal do Anglie a Skotska ještě jednou a pak se už začalo stavět či lépe řečeno přestavovat. Wingelmüller se totiž snažil co nejvíce využít existující stavby a „obléknout“ je do neogotického kabátu. Konce prací se nedožil, zemřel předčasně už v roce 1848 a dílo dokončil jeho asistent, mladý stavební inženýr Johann Heidrich. Celou přestavbu zakončilo vysvěcení zámeckého kostela sv. Jakuba Většího v říjnu 1858. O pouhý měsíc později zemřel ve své ložnici ve východním křídle zámku kníže Alois II.
Zámecké interiéry
Georg Wingelmüller vytvořil po dohodě s knížetem Aloisem II. návrhy interiérů tak, aby korespondovaly s neogotickou architekturou. Stejně jako ve Valticích, i v Lednici interiéry utrpěly na konci 2. sv. války, když předtím byla ze zámku odvezena některá nejcennější umělecká díla. Dochované podrobné soupisy inventáře z 2. pol. 19. stol. ale později umožnily rekonstruovat část zámeckých prostor do podoby, jakou měly v poslední třetině 19. stol., a takto je zpřístupnit veřejnosti. Dnes si návštěvník může vybrat ze tří prohlídkových tras v různých podlažích zámku. Jeden ze dvou základních okruhů vede přízemím a nese název Reprezentační sály. Pro ně jsou charakteristické nádherně vyřezávané dřevěné kazetové stropy a propracované obložení stěn. Který strop je nejkrásnější? Ten z lipového a dubového dřeva v knihovně, modřínový v pánském salonu, z kanadského ořechu v tyrkysovém společenském sále nebo snad strop z lipového dřeva v modrém tanečním sále? Těžké rozhodování. Tón nadcházejícím desítkám minut udává hned první prostor – obrovská, dřevem obložená schodišťová hala s mohutným samonosným schodištěm, jež propojuje všechna patra. Visí tu také mosazný lustr, největší na zámku, který váží 690 kg. Nejslavnější lednické schodiště, jeden ze symbolů zámku, ale čeká v knihovně. Vyřezávané vřetenové schodiště o 38 stupních dokončené roku 1851 vzniklo v dílně známého vídeňského řezbáře, nábytkáře a návrháře Karla Leistlera. Je zhotoveno ze dřeva jediného dubu a jednotlivé díly jsou pospojovány pouze dřevěnými čepy a sklíženy, při sestavování nebyly použity žádné hřebíky.
Ve výčtu reprezentačních sálů nesmíme zapomenout také na rytířský, jemuž Georg Wingelmüller přisoudil složitou vějířovou žebrovou klenbu a dřevěné ostění s gotickými motivy, takže vytvořil zřejmě „nejangličtější“ místnost na zámku. Kromě těchto velkých sálů, v nichž se kdysi scházela při různých slavnostních příležitostech šlechta z celé Evropy, nabízí první okruh také pohled do apartmá vládnoucí kněžny, které jako poslední obývala kněžna Františka, manželka Aloise II.
Druhý hlavní okruh míří do 1. patra a nese pojmenování Soukromé apartmány. Až do roku 2001 byla v těchto prostorách umístěna expozice Zemědělského muzea, teprve pak byly interiéry zařízeny podle dobových inventárních soupisů. Prohlídka začíná v pokojích Sofie, sestry Aloise II., provdané za Vincenta Esterházyho, která na Lednici často pobývala. Zajímavostí je rodinný nebo též mramorový sál, jenž se jako jediný dochoval v barokní podobě, kterou získal při přestavbě Lednice v 2. pol. 18. stol. Rodinný se mu říká podle portrétů knížete Františka Josefa I., jeho manželky Marie Leopoldiny a jejich dětí. Následují pokoje knížete Františka, mladšího ze dvou synů Aloise II., který byl hlavou rodu v letech 1929–1938, jídelna, v níž stolovala rodina, když nebyli na zámku žádní hosté (tehdy se jídlo podávalo ve velké jídelně v přízemí), zámecká obrazárna, čínský salon, pracovna kněžny Františky a také kulečníkový sál pro pány.
Nejmladší z prohlídkových okruhů funguje od roku 2011 a nabízí ve 2. patře pohled do autenticky zařízených pokojů princů a princezen. Zde žily, hrály si, ale také se vzdělávaly děti knížecího páru pod dozorem guvernantek a vychovatelek. Expozici doplňuje Muzeum loutek Milana Knížáka…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Pálava