Kalhat
Blízkost území Ománu a Íránu, prakticky coby kamenem dohodil přes vodní úžinu, znamenala v minulosti nejen mnoho kontaktů, ale také konfliktů. Proto můžeme v Ománu nalézt pozůstatky architektury perského typu a vzpomínat na dobu Hormuzského království. Jeho jméno nese i samotná úžina, vstupní brána do Perského zálivu, kterou vede jedna z nejdůležitějších ropných tras světa a která se občas stává dějištěm námořních cvičení i provokací.
Historie Hormuzu jako významného přístavu v regionu sahá už do 10. stol. V té době se ale přístavní město rozkládalo na severním pobřeží Hormuzského průlivu. Zhruba od počátku 12. stol. bylo sídlem nepříliš významné dynastie arabských princů, kteří snad pocházeli z Ománu. Pro kontrolu obou stran Perského zálivu bylo podstatné, že hormuzští vládci ovládali rovněž některá místa na ománském pobřeží jako například Kalhát (Qalhát). V důsledku dynastických sporů hormuzský stát postupně slábl a ohrožovaly ho i neustálé nájezdy mongolských Čagatajců do oblasti jihovýchodní Persie. Nakonec byl starý přístav na počátku 14. stol. opuštěn a město Hormuz celé přesunuto na ostrov v úžině, který dnes nese také jméno Hormuz. Pozůstatky starého Hormuzu jsou stále patrné asi 10 km jihozápadně od dnešního Minābu a asi 15 km od současné linie íránského pobřeží. V tomto případě platí doslova, že jeho slávu zavál čas.
Podobně je na tom ale i starodávný Kalhát na severovýchodním pobřeží Ománu, asi 20 km severně od Súru, který byl letos zapsán na seznam Světového dědictví UNESCO. Kalhát existoval již v 2. tisíciletí př. n. l. v době bronzové, kdy byl nejvýznamnějším městem na území dnešního Ománu. Svou největší slávu prožil ve 13. a 14. stol. coby hlavní obchodní přístav země, který spojoval Omán s cizinou. Vítal koráby z Jemenu i z Indie, dlážděné ulice lemovaly výstavné domy, bezpečí obyvatel střežily hradby s obrannými věžemi, fungoval zde rušný trh. Z Kalhátu se vyváželi arabští koně pro indické mahárádže, datle, perly a sůl, z Indie se přivážely látky, kovové výrobky, koření a rýže, které pak odtud putovaly dále do oblastí kolem Perského zálivu. Při pohledu na dnešní maličkou vesnici se tomu ani nechce věřit. Kalhát zmiňují ve svých dílech Marco Polo i slavný arabský cestovatel a kartograf ibn Battúta, který město navštívil začátkem 30. let 14. stol. Ve svých Cestách o něm píše: „Město Kalhát leží na pobřeží, má pěkné tržiště a překrásnou mešitu, jejíž stěny jsou pokryty kachlíky z Kášánu. Stojí na vyvýšeném místě a vévodí moři i přístavu. … Obyvatelé jsou většinou obchodníci a žijí z toho, co se k nim doveze po Indickém oceánu. Když sem připluje nějaká loď, zavládne všeobecná radost.“
Pozůstatkem této slavné éry Kalhátu je dnes pouze polorozpadlé mauzoleum Bibi Marjam společně s jednou studnou, dvěma malými hrobkami a částí městských hradeb. Mauzoleum nechal postavit na počátku 14. stol. hormuzský král a tehdejší vládce Kalhátu Baháuddín Ayez pro svou zesnulou manželku Bibi Marjam, kterou velmi miloval. Svými rozměry a proporcemi patří k typu staveb, jejichž tradice se odvíjí od mauzolea Sámánovců v Buchaře, které bylo postaveno v roce 907, a jasně v sobě odráží vliv mnohých perských staveb z éry seldžuckého ílchanátu (11.–14. stol.).
Zánik Kalhátu byl spojen s portugalským mořeplavcem a dobyvatelem Afonsem de Albuquerque, který nejprve v roce 1505 podepsal s hormuzským guvernérem Kalhátu mírovou dohodu, aby o tři roky později město brutálně vyplenil. Kalhát se z této katastrofy už nikdy nevzpamatoval a roli hlavního ománského přístavu po něm převzal Maskat.
Dalším kdysi bohatým obchodním centrem, které prohrálo boj se zubem času, je al-Munisifeh nedaleko Ibry, asi 96 km jižně od Maskatu. Na pozůstatcích často dvoupatrových cihlových domů jsou dodnes patrné nádherné zdobné prvky – ladné oblouky a výklenky ve stěnách, jemně vyřezávané dveře a okenní rámy. Dochovaly se i zbytky hradeb s branami na protilehlých koncích hlavní ulice. Snad nejkrásnější opevněná vesnice v Ománu určitě stojí za návštěvu. Také proto, že zde přímo mezi rozvalinami vznikají nové domy a dávná minulost se tu pozoruhodně prolíná se současností.