Jako „Gruzínská vojenská cesta“ se od její rekonstrukce v 19. stol. označuje přibližně dvousetkilometrová silniční komunikace mezi Tbilisi a ruským Vladikavkazem. Historicky jde o jednu z hlavních tras z Ruska do Gruzie známou již od starověku, po dlouhá staletí jedinou cestu překonávající Velký Kavkaz. Využívaly ji proto kupecké karavany i četné armády. Své putování touto krajinou barvitě popisuje A. S. Puškin v Cestě do Erzerumu, divokou řeku Těrek a příhraniční Darialskou soutěsku zvěčnil M. J. Lermontov v Démonovi. Silnice nabízí impozantní výhledy, v jejím okolí najdeme krásné historické památky i přírodní skvosty.
Po odjezdu z Tbilisi je prvním zajímavým místem na trase historické město Mccheta, kterému je věnován samostatný článek. Kousek za ním začíná nová dálnice směřující na západ do Gori, naše cesta ale pokračuje dál na sever do hor údolím ledovcové řeky Aragvi. Asi po 25 km přijedeme do vesničky Žinvali. Hned za ní nás okouzlí tyrkysově modrá hladina stejnojmenné přehradní nádrže, odkud se zásobují pitnou vodou Mccheta, Rustavi i Tbilisi. Přehrada vznikla na soutoku Aragvi a jejího největšího přítoku Pšavi Aragvi při budování hydroelektrárny v letech 1974–1985. Na západním konci nádrže stojí fotogenická pevnost Ananuri z 12. stol., sídlo místních eristavi (knížat). Často se o ni bojovalo, její majitelé se střídali, v 19. stol. byla na nějakou dobu opuštěna a později zde sídlila ruská vojenská posádka chránící hlavní cestu. Dnes tu návštěvníci obdivují především krásné reliéfy na fasádách kostela Nanebevzetí Panny Marie ze 17. stol., např. obrovský kříž či ratolesti vinné révy. Přitom chybělo jen málo, aby tvrz už nikdo nikdy neviděl, nanejvýš potápěči. Žinvalská nádrž totiž měla být původně mnohem větší a tvrz měla být zatopena. Tento záměr vyvolal masové protesty Gruzínců a jejich aktivita, na dobu SSSR odvážná, přinesla ovoce – středověká památka byla zachráněna.
V následujícím úseku vede silnice jen několik kilometrů od hranice separatistické Jižní Osetie. Vesnička střídá vesničku a ani na této hlavní dopravní tepně není neobvyklé, že vám cestu zkříží stádo ovcí, koz či krav čítající klidně několik stovek zvířat. Ve vesnici Kvemo Mleta, ležící v nadmořské výšce 1500 m, pravděpodobně narazíme na dlouhou řadu kamionů. Provoz v následujících serpentinách a přes nedaleké sedlo bývá pro nákladní dopravu jednosměrný, regulovaný policisty.
Za mostem přes Bílou Aragvi začínají ty pravé horské scenerie. Díky serpentinám rychle nabíráme výšku a celá krajina se pomalu otevírá. Obdivovat můžeme krásně zelené kopce s loukami a nízkými keři či vodopád na říčce Miketi. Na horském hřebenu, po němž vede hranice s Jižní Osetií, lze pouhým okem rozpoznat malou stavbu. Jde o prostý kamenný kostelík Lomisa z 9. nebo 10. stol., u kterého trvale žije několik mnichů. Každoročně vždy první středu po Letnicích se tam koná slavnost Lomisoba, které se účastní tisíce věřících z různých částí východní Gruzie. Svátek, v němž se mísí pohanské tradice s křesťanskými, je zřejmě pozůstatkem pradávného předkřesťanského kultu, postupně překrytého uctíváním sv. Jiří. Součástí slavnosti jsou i rituály za uzdravení nemocných či otěhotnění bezdětných žen. Dole v údolí pod kostelíkem pak probíhá hromadné obětování zvířat.
Na deseti kilometrech, které dělí vesnici Kvemo Mleta od proslulého zimního střediska Gudauri, vystoupá silnice ve vlásenkovitých serpentinách o 500 výškových metrů. Gudauri mají v oblibě Gruzínci a Rusové, v poslední době začínají toto středisko hojně navštěvovat i západní turisté, což vede k zvyšování cen za ubytování, které se začínají přibližovat evropskému standardu. Lyžařský areál na svazích třítisícovek Sadzele a Kudebi nabízí celkem asi 80 km upravovaných sjezdovek, k dispozici jsou čtyři kabinové a šest sedačkových lanovek, permanentka se tu pořídí za velmi slušnou cenu a vyzkoušet se tu dá i freeriding či heliskiing.
Silnice stoupá dál a poté, co projedeme úsek chráněný betonovou galerií, objeví se po levé straně zvláštní stavba. Půlkruhová kamenná zeď, ve spodní části s arkádami, je Památníkem rusko-gruzínského přátelství, postaveným v roce 1983 ke 200. výročí Georgijevského traktátu, jímž byla Gruzie fakticky připojena k carskému Rusku. Vnitřní strana zdi je obložená betonovými dlaždicemi, jež zdobí pestrobarevné malby s výjevy nejen z gruzínské, ale i ruské a sovětské historie. Místo ale zároveň slouží jako vyhlídka, oblouky arkád se dá projít na půlkruhové balkony, odkud je opravdu nádherný pohled do hlubokého kaňonu Bílé Aragvi a na okolní hory.
Nejvyšším bodem Gruzínské vojenské cesty je Křížové sedlo (2379 m n. m.). Po většinu roku zde fouká a při silném sněžení či jinak obtížných klimatických podmínkách může být na nezbytnou dobu zcela uzavřené. Ještě před několika lety byl sjezd ze sedla do údolí Tergi podél řeky Bidary poměrně dramatický, nyní je však silnice opravena a není se čeho bát ani v zimě. Jako ochrana před sněhem a lavinami tu jsou na několika nejnebezpečnějších místech vybudovány krátké tunely.
Cestou do Almasiani, první vesničky pod sedlem, míjíme pozoruhodný přírodní útvar. Vyvěrá zde jeden z četných minerálních pramenů, jimiž je Velký Kavkaz proslulý, a z jeho vody se tu vysrážel mocný travertinový povlak pokrývající část horského svahu. Pod silnicí stojí malý přístřešek, pod nímž je pramen vyveden, a tak lze vodu ochutnat.
Za vesnicí se krátká Bidara vlévá do řeky Tergi (rusky Těrek), podél níž už dojedeme až na hranici s Ruskou federací, kam je to ještě asi 30 km pozvolného klesání. Nesmí nás překvapit, že v létě budou na mostech často polehávat krávy – profukuje tam totiž chladivý větřík a je tam málo much. Údolí Tergi je poměrně široké a otevřené, odbočuje z něj několik malebných postranních údolí jako třeba Truso či údolí řeky Snockali.
Poslední zajímavým gruzínským městečkem na trase je ve výšce 1740 m n. m. Stepancminda neboli „Svatý Štěpán“. Jméno dostalo podle mnicha, který zde údajně založil první poustevnu. V sovětské éře však neslo jméno svého rodáka Alexandra Kazbegiho, jednoho z nejslavnějších gruzínských spisovatelů 19. stol. Větší počet penzionů a hotelů naznačuje, že Stepancminda je důležitým turistickým centrem, výchozím bodem pro túry do národního parku Kazbegi, soutěsek Truso či Dariali nebo k ledovci Gergeti. Jako svou základnu ji také využívají horolezci, kteří se chystají zdolat dávno vyhaslý vulkán Kazbek, gruzínsky Mkinvarcveri (5034 m n. m.). Jde o několikadenní výstup, na který je potřeba horolezecké vybavení a patřičná aklimatizace. Poslední nocleh „pod střechou“ je možný v základním táboře u bývalé meteostanice ve výšce 3670 m n. m.
Jeden z nejsnadnějších, ale velmi atraktivních výšlapů ze Stepancmindy vede na druhý břeh řeky přes malebnou horskou vesnici Gergeti ke kostelíku ze 14. stol. Cminda Sameba (Nejsvětější Trojice), který se vypíná nad vesnicí ve výšce 2170 m n. m. Kostel je mimořádně fotogenický, nejpopulárnější jsou snímky s mohutným masivem Kazbeku v pozadí. V minulosti mnohokrát sehrál velmi důležitou roli – kdykoli hrozilo Tbilisi či Mcchetě nebezpečí, převáželi sem do úkrytu vzácné sakrální památky jako například kříž svaté Nino. V zapadlém horském klášteře je tehdy nikdo nehledal a díky tomu se tyto cennosti dochovaly dodnes.
Za Stepancmindou začíná přibližně 12 km dlouhá Darialská soutěska, vedoucí až k ruské celnici Verchnij Lars. Silnice a řeka Tergi tu jsou z obou stran sevřeny několikasetmetrovými skalními stěnami a řidiči zde bývají obezřetní – hrozí tu totiž pády kamenů či sesuvy půdy. Darialská soutěska byla kdysi branou do starověké Ibérie. Na její severní straně se pohybovaly kočovné kmeny Alanů, od nichž se odvozuje i jméno soutěsky (z novoperského výrazu Dar-i-Alan, brána Alanů). V nejužším místě je pouhých 8 m široká, proto zde v minulosti stávala obranná pevnost. Těsně před hranicí překvapí moderní klášterní komplex vybudovaný v letech 2005–2011, jehož hlavní kostel je zasvěcen archandělům Michaelovi a Gabrielovi. Areál by se měl ještě rozšiřovat, neboť podle původních plánů se tu počítá až s 12 různými kostely.
Radikální změny ale čekají i Gruzínskou vojenskou cestu. Před nedávnem se začal stavět tunel pod lyžařským střediskem Gudauri. Bude dlouhý skoro 10 km a výrazně urychlí a usnadní jízdu v jednom z nejnáročnějších úseků celé trasy. Dokončen by měl být v roce 2030. Úseky s nádhernými výhledy do panenské kavkazské přírody pak zůstanou vyhrazeny turistům či těm, kteří nikam nespěchají. Gruzie
Gruzínská vojenská cesta