Tyrhénské moře
Západní pobřeží Kalábrie lze velmi dobře prozkoumat v zajímavé kombinací kolo-vlak. Silnice i železniční trať vedou celou dobu podél svůdně se třpytícího moře s výhledy na Sicílii a Liparské ostrovy s jejich dominantními vulkány Etnou a Stromboli.
Cyklovýlet po pobřeží Tyrhénského moře z Reggia Calabria do Amantey je dlouhý zhruba 200 km. Abychom se vyhnuli jízdě přes nekonečná předměstí největšího kalábrijského města, volíme pro prvních 20 km vlak a přesouváme se do města Villa San Giovanni, odkud se konečně dostaneme na nezastavěné pobřeží. Po malebné rovné silnici SS18 Tirrena Inferiore přijíždíme po 11 km k Marině Grande, „plážové“ části našeho prvního cíle, městečka Scilla. Pěkně udržované pláže, pohodlná promenáda s bary, restauracemi a stánky, nad ní se na impozantní skále tyčí mohutný hrad Ruffo. Výtahem se z pláže dostaneme do historického centra na náměstí San Rocco. V jeho středu připomíná velká bronzová socha, svůdná nymfa, ale od pasu dolů hrozná šestihlavá mořská příšera, že tu podle Homéra řádila na skále Skylla, do jejíchž spárů se dostal také Odysseus.
Strmými schody sestupujeme z náměstí do malebné čtvrti Chianalea, která působí tak trochu jako pohlednicová italská rybářská vesnice. Moře je tu všudypřítomné. I když ho nevidíte, můžete ho v klikatých úzkých uličkách cítit a slyšet. Domy stojí tak blízko u vody, že jejich prahy olizují vlny. Dnešní Chianalea, to jsou především turistické obchůdky, ateliéry a pohodové taverny s výhledem na moře. U mola před honosným Palazzo Scatena stojí antikvární fiátek Cinquecento, rybáři opravují své sítě a povídají si o úlovcích. Scilla je už od antiky proslulá především lovem mečounů. Loví se z tradičních lodí s vysokým stěžněm, a to z můstku ručně vrhanou harpunou.
Do Palmi, našeho dalšího cíle, je to 26 km. Trasa vede po málo využívané pobřežní silnici rovinatým terénem a lemují ji zahrady s pomerančovníky a mandarinkami nebo olivovníkové háje. Ještě nějakou dobu se můžeme kochat pohledem na Sicílii. Za atraktivním přímořským letoviskem Bagnara Calabra, přilepeným na útesy jako vlaštovčí hnízdo, začínají serpentiny našeho prvního pětikilometrového stoupání k sedlu Monte Sant Elia ve výšce 560 m n. m. Když konečně zpocení vyjedeme do sedla a v baru Artemia si dopřejeme zaslouženou pauzu, dostane se nám rady od padrona: „Vyjeďte si k nedaleké vyhlídce Tre Croci.“ Poslechneme a po necelých dvou kilometrech žasneme. Před námi jsou zátoky s Capo Vaticano a na obzoru Stromboli, nejaktivnější vulkán v Evropě! Následuje dlouhý a rychlý sjezd v širokých houpačkách a ostrých zatáčkách do Palmi. Zemětřeseními poznamenané, a proto moderně působící přímořské středisko stojí za návštěvu už kvůli Kalábrijskému etnografickému a folklornímu muzeu (Museo Calabrese di Etnografia e Folclore), kde lze nahlédnout do temných hlubin kalábrijské duše, světa víry a pověr, apotropaických masek a jiných nábožensko-rituálních objektů, i dnes na jihu Itálie tak uctívaných.
Na jedné opuštěné pláži ponoříme znavené nohy do moře a po čtvrthodince pokračujeme velkým obloukem, vyhýbajíce se městu Gioia Tauro s největším kontejnerovým přístavem v Itálii, do 30 km vzdálené Nicotery s pozoruhodnými starými čtvrtěmi se strmými uličkami, spoustou průchodů a schodišť. O 17 km dál na nás čeká Capo Vaticano, mys s majákem tyčící se 284 m nad mořem. Jeho pojmenování nemá nic společného s papeži a církví, zato ale s antickými bohy. Mys s dalekým výhledem až k Messinskému průlivu a Liparským ostrovům se původně jmenoval Capo dei Vaticinii, mys Proroctví. Skalnatému vrcholu, který odděluje zálivy Gioia Tauro a SantʼEufemia, se říká Mantineo z řeckého manteuo neboli „sdělení bohů“. Ve starověku zde podle legendy žila věštkyně, která mořeplavcům předpovídala průběh jejich nebezpečné cesty úžinou a radila, jak se vyhnout obludám Skylle a Charybdě. Pobřeží kolem mysu, příznačně nazývané Costa degli Dei (pobřeží Bohů), tvoří výjimečně krásná krajina s členitými skalnatými výběžky a malebnými útesy, kde moře při západu slunce doslova opíjí svými barevnými kombinacemi. Na jaře proměňuje středomořská flóra svahy v rozlehlou přímořskou zahradu s květy tisíců barev a vůní.
Po silnici SP 22 odtud míříme do Tropey. Opět míjíme sady s citrony, mandarinkami a cedráty, kalábrijskou citrusovou specialitou. Dozrávající plody prosvítají tmavě zeleným listovím stromů. Tropea je majestátně rozložena na 50 m vysokém ostrohu nad mořem, uprostřed pobřeží s téměř karibskými plážemi a zasněnými zátokami, často dostupnými pouze lodí. Kouzlo krajiny podtrhují divoké skalní útvary zasazené do tyrkysu Tyrhénského moře. Díky své poloze a zachovalému starému městu je Tropea jednou z nejoblíbenějších prázdninových destinací na tyrhénském pobřeží.
Město s historií dlouhou 2000 let je spojeno s mnoha legendami. Ta nejznámější říká, že Tropeu založil řecký rek Héraklés (italsky Ercole), když se vracel od dnešního Gibraltaru, kde byl pro zlatá jablka Hesperidek. Reálně však dějiny Tropey začínají až v římských dobách za vlády Augusta. Historické staré město se může pochlubit kostely a paláci z různých epoch. Z normanské éry pochází katedrála Maria Santissima di Romania s obrazem Madony, která měla město v roce 1638 jako jediné v okolí zachránit před zničujícím zemětřesením. Před katedrálou nám do oka padne květinami obložená socha Padre Pia. Tohoto nejpopulárnějšího italského světce potkáváme později v každém městečku. Četné další kostely doplňují v centru šlechtické paláce, které svědčí o někdejším blahobytu. Jejich honosné portály dokládají mistrovství zdejších umělců a řemeslníků. Obdivuhodné jsou balkony z tepaného železa, stejně jako propracované kamenné masky a zkřivené obličeje zasazené nad vstupními dveřmi. Mají chránit obyvatele domu před „zlým pohledem“ (malocchio) neboli uhranutím. Pověra se přitom mísí s nejhlubší křesťanskou úctou k Panně Marii a svatým. To je asi i důvod, proč měla Tropea v minulosti 36 kostelů, z nichž stále existuje sedmnáct. U města, které má sotva 7000 obyvatel, je to docela pozoruhodné…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Basilicata a Kalábrie