Naproti slavnému Rijksmuseu, na okraji rozlehlé travnaté pláně s příznačným jménem Museumplein, stojí nápadné uskupení starších a moderních budov – Městské muzeum (Stedelijk Museum) s moderní přístavbou a v jeho těsném sousedství, ve dvou objektech spojených podzemním tunelem, muzeum Vincenta van Gogha.
Hned zkraje si přiznejme, že Stedelijk Museum se netěší ani zdaleka tak velkému zájmu návštěvníků jako ostatní dvě zmíněné instituce, což není důsledkem menšího významu sbírek, nýbrž prostého faktu, že návštěvníkovi uondanému prohlídkou Rijksmusea sotva stačí síly ještě tak na návštěvu oblíbeného van Goghova muzea, kde snad trochu pookřeje, ale to už se blíží zavírací hodina… Je to škoda. V nepřímé návaznosti na sbírky Rijksmusea soustředěného především na malířství starších období, jde totiž zde o úctyhodnou kolekci moderního umění zahrnující na 90 000 děl, a to zhruba od poloviny 19. stol. až do současnosti.
Muzeum bylo otevřeno v září 1895 v budově připomínající svým historizujícím pojetím Rijksmuseum, i když autor projektu, holandský architekt Adriaan Willem Weissman, se zde řídil spíše příklady domácí renesanční architektury s oblíbenou kombinací cihlového zdiva a kamenných detailů. Sbírky zpočátku ani zdaleka nenaznačovaly pozdější zaměření muzea: bylo zde sice něco děl současného umění (k němu už tehdy směřoval hlavní zájem zakladatelů), ale podstatnou část exponátů tvořila kolekce připomínající dějiny místní domobrany a oddělení časoměrných přístrojů a farmakologie; malá sbírka představovala asijské umění. Během 20. stol. se však pozornost vedení muzea obracela stále více k současnému umění a zejména v 60. letech, kdy se podařilo získat díla Gustava Courbeta, Vincenta van Gogha, Paula Cézanna a dalších předchůdců evropské avantgardy, začalo muzeum nabývat dnešní podoby a svého významu.
Nebylo to však bez potíží. Weissmanova budova už nestačila svou kapacitou, nevyhovovala novým nárokům na technologické vybavení ani bezpečnost a v roce 2003 musela být zavřena. S přestavbou původní budovy se začalo až v roce 2008 a definitivně v plném rozsahu bylo muzeum v nové podobě otevřeno teprve na sklonku roku 2012.
Dnes do muzea vstupujeme zcela novým křídlem od architektů Jana Benthema a Melse Crouwela (mj. autorů nedávných úprav domu Anny Frankové), pojatým v duchu dekonstruktivistické architektury; není sporu, že je to dílo originální a pozoruhodné. Už před otevřením však byla „Vana“ (jak kritici stavbu neuctivě překřtili) předmětem posměšků pro svůj „aseptický“ ráz a neúměrnou velikost. Oproti Weissmanově budově disponuje dvojnásobkem výstavní plochy, ale využívána je pouze k výstavám, zatímco stálá expozice se tísní ve staré budově, kde je ji nutno obměňovat podobně jako dříve.
Důležitější je však cíl naší návštěvy – a ten nás nezklame. Stovky exponátů (z uvedených 90 000 děl v majetku muzea) nás provázejí historií a hlavními proudy světového moderního umění; najdeme zde jak díla zakladatelské generace (vedle již zmíněných umělců můžeme připomenout i Clauda Moneta či Augusta Renoira), tak malby a objekty klasiků moderny Pabla Picassa, Marca Chagalla, Kazimira Maleviče anebo Henriho Matisse, a samozřejmě díla představitelů „domácího“ sdružení De Stijl v čele s Pietem Mondrianem a Theem van Doesburgem. A nechybí ani pestrá nabídka děl různorodé tvorby posledních desetiletí – pop-artu, videa, konceptuálního umění a dalších. A to vše nikoliv s omezením na domácí tvorbu (jak tomu je v Rijksmuseu), ale ve světovém měřítku.
Van Goghovo muzeum v těsném sousedství je naopak věnováno jedinému umělci. Doslova na dohled od Rijksmusea s plátny národních velikánů, jimž se takové pocty nedostalo, je to pozoruhodné, ale naprosto pochopitelné: čas od času konané průzkumy popularity potvrzují, že svérázný, ve své době nedoceněný Vincent van Gogh patří k nejobdivovanějším postavám světového umění. Proto asi není nutné blíže jej přestavovat; opakovat všeobecně známá fakta by bylo zbytečné, o to více pozornosti můžeme věnovat samotné sbírce.
Muzeum bylo otevřeno v roce 1973 v budově postavené podle projektu Gerrita Rietvelda, příslušníka avantgardního hnutí De Stijl, jak…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Amsterdam