„O střelci Tellovi se bude mluvit, dokud ty hory budou tady stát.“
Friedrich Schiller: Vilém Tell
Hory kolem Lucernského jezera stojí a legenda o Vilému Tellovi je stále živá. V tom jsou slova, jež velký německý básník vložil ve svém dramatu do úst Rudolfa, řečeného Harrase, podkoního fojta Gesslera, zcela pravdivá. Jenže více než 200 let stará Schillerova hra, k jejímuž napsání ho po své návštěvě Švýcarska inspiroval jeho přítel Goethe, se dnes moc často nehraje, totéž platí o Rossiniho opeře, která podle dramatu vznikla o necelých 30 let později. A tak není divu, že Vilém Tell sice patří k světově nejproslulejším Švýcarům, ale z celého jeho příběhu je mimo Švýcarsko a německou kulturní oblast známa hlavně nejslavnější scéna, v níž sestřeluje šípem z kuše jablko postavené na hlavě svého syna Waltra.
Zajímavé je, že původ příběhu dodnes všem Švýcarům velmi drahého není švýcarský – svou předlohu má v dánských ságách z 13. stol. Báje o střelbě na jablko se objevuje v kronice Gesta Danorum i v staroseverské Tidrikově sáze. Ve švýcarském provedení vypadá základní příběh v kostce takto: Neoblíbený zemský fojt Hermann Gessler nařídil, že každý, kdo prochází po náměstí v Altdorfu, musí se poklonit vrchnosti, reprezentované jeho kloboukem pověšeným na tyči zaražené v zemi. Tell tak neučinil a Gessler rozhodl, že za trest musí Tell, vyhlášený střelec, sestřelit jablko z hlavy svého syna, jinak budou oba popraveni. Tellovi se to podařilo, ale Gessler si všiml, že při přípravě na střelbu si Tell strčil pod límec druhý šíp, a chtěl vědět, proč. Tell s odpovědí váhal, a teprve když mu fojt slíbil, že mu nezkřiví vlásku, přiznal, že druhý šíp byl určen pro fojta, pokud by býval prvním netrefil jablko. Fojt dal Tella ihned zatknout a chtěl ho nadosmrti uvěznit na svém hradě, aby se nemusel jeho šípů bát. Když pak za bouře převážel Tella v člunu přes jezero, Tell uprchl a nakonec věrolomného císařského správce zastřelil – samozřejmě druhým šípem.
Mýtus o Tellovi se objevil na počátku 16. stol., nejstarší známé vyobrazení, knižní ilustrace scény s jablkem, pochází z Etterlinovy kroniky vytištěné v Basileji roku 1507. V následujících desetiletích byl příběh zasazován do prostoru i času a stále více spojován s mýtem o osvobozovacím boji proti Habsburkům a o vzniku Spříseženstva. Měl se odehrát v roce 1307, k Altdorfu, dnešnímu hlavnímu městu kantonu Uri, přibyla nedaleká vesnice Bürglen, kde se Tell údajně narodil. Z Gesslerova člunu vyskočil na svobodu jižně od Sisikonu na skalní plošině zvané dnes Tellsplatte a fojta zastřelil u Küssnachtu na druhém konci jezera. Zároveň se začaly objevovat hmatatelné připomínky legendy – tellovské kaple. Jedna na Tellsplatte, druhá v místech údajného rodného domu Tella v Bürglenu a třetí v místě, kde byl zabit fojt Gessler. Už v roce 1512 se v Altdorfu hrálo divadlo „o zbožném Vilému Tellovi, prvním spříseženci“ a roku 1561 rozhodla vláda Uri, že se každoročně v pátek po svátku Nanebevstoupení Krista bude konat Tellenfahrt, prosebné procesí spojené se slavnostní bohoslužbou v Tellově kapli. V 18. stol. se sice začaly objevovat první pochybnosti o tom, že Tell byl skutečnou historickou postavou, ale síla jeho legendy neslábla. V roce 1780 byl odhalen v Curychu první Tellův pomník, o pět let později se jeho socha objevila také na kašně v Altdorfu. A pak již přišel Friedrich Schiller se svým dramatem, jehož premiéra se odehrála ve Výmaru 17. 3. 1804 a režíroval ji J. W. von Goethe. Schiller učinil z tellovského mýtu organickou součást příběhu o vzniku Švýcarska. Právě z jeho dramatu pochází často citovaný text přísahy na louce Rütli: „Chceme být lidem…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Lucernské jezero