V odlehlém koutě východní Kalifornie, ve srážkovém stínu Sierry Nevady a daleko od tradičních turistických tras, se skrývá jeden velmi zajímavý unikát. Na suchých a nepříliš úrodných hřebenech Bílých hor zde najdeme sporadické porosty vzácných borovic, které jsou považovány za nejdéle žijící jednotlivé stromy na světě. K izolovaným lokalitám je nutno vystoupat po klikatících se silnicích až do nadmořské výšky nad 3000 m, kde už přežívá jen málo druhů stromů. Zde rostou řídké háje borovic, které už svým vzhledem naznačují, že jde o velmi zajímavé stromy.
Staré zkroucené kmeny plné boulí a trhlin vytvářejí bizarní útvary, které bychom při zběžném pohledu mohli považovat za dávno mrtvé jedince. Často však na nich objevíme část kmene, která je pokryta žlutavou kůrou, pod níž se skrývá živé dělivé kambium. To pak vede cenné živiny z kořenů do několika větví porostlých hustým zeleným jehličím, ačkoliv většina zbývajícího stromu už je mrtvým dřevem.
Až do roku 1970 byly tyto stromy považovány za borovici osinatou, která je rozšířena na řadě míst amerického Západu s hlavním centrem výskytu v oblasti Skalistých hor. V 50. a 60. letech se borovice osinaté na Bílých horách staly předmětem výzkumu několika vědců. Na jejich neuvěřitelný věk upozornil dr. Edmund Schulman z Arizonské univerzity, který jako první spočítal letokruhy zdejších stromů. Nejrozsáhlejší porost na White Mountains také dnes nese jeho jméno. Amatérský botanik D. K. Bailey zkoumal i fyziologickou skladbu stromů a došel k překvapivému závěru. Nejen, že se dožívaly mnohem vyššího věku než borovice osinaté ze Skalistých hor, ale po důkladném rozboru byly zjištěny další rozdíly např. ve stavbě pryskyřných kanálků v jehličkách. Na základě toho odlišil roku 1970 zdejší druh od borovice osinaté pod novým vědeckým jménem Pinus longaeva, česky borovice dlouhověká.
Borovice dlouhověká roste ve velmi nepříznivých klimatických podmínkách a musí se potýkat s nedostatkem vláhy, chudou horskou půdou, silným větrem i extrémními výkyvy teplot. Není divu, že její vegetační období se omezuje jen na 30–40 dní v roce, a tak činí roční přírůstek dřeva často méně než čtvrt milimetru. Díky tomu je dřevo velmi tvrdé, nepoddajné a bez problémů odolává horským bouřím i případným škůdcům. Stromy obvykle dorůstají výšky pouhých několika metrů a v pozdějším věku vytvářejí masivní pokroucený kmen s mohutným kořenovým systémem. Věk nejstarších jedinců se pohybuje mezi 4–5 tisíci let. Zjistit jej není jednoduché. Provádí se to tenkou sondou, která se navrtá do dřeva a odebere se s ní vzorek letokruhů. Kvůli ochraně stromů se tento postup nemůže mnohokrát opakovat, takže spíše záleží na štěstí, zda výzkumník vybere správný strom a správnou sekci kmene.
Do nedávna byl za nejstarší strom považován Metuzalém s naměřeným počtem letokruhů 4846. Přesto ani on nebyl nejstarším stromem planety. V roce 1964 objevil mladý student geologie několik prastarých stromů pod vrcholem Wheeler ve střední Nevadě. Od US Forest Service dostal povolení pokácet jeden z nich pro vědecké účely. Neomylně vybral nejstarší z nich, a když spočítal letokruhy, dospěl k číslu 4900. To znamená, že strom byl ještě starší, než je dnes Metuzalém. Vzhledem k tomu, že strom přinesl svědectví, ale sám přitom zahynul, dostal jméno Prometheus.
Dnes se povolení lesní správy může zdát nepochopitelné, ale bylo každopádně poučné. Všechny borovice dlouhověké na federální půdě jsou nyní chráněny celoamerickým zákonem. Přesná poloha Metuzaléma se udržuje v tajnosti, aby se ochránil před lovci suvenýrů a případnými vandaly. V roce 2012 profesor Arizonské univerzity Tom Harlan objevil ve stejném porostu strom, u kterého bylo ve vzorku dřeva napočítáno 5062 letokruhů. Tento strom tedy vzklíčil v roce 3051 př. n. l. a je v současné době nejstarším neklonovaným stromem planety Země. Také jeho lokalita je ze zmíněných důvodů udržována v tajnosti.
Další články z vydání o Jihozápadu USA naleznete zde