Pokud neuvažujeme Havaj a Aljašku, je Sierra Nevada nejvyšším pohořím USA. Není divu, že si zasloužilo svůj název, který v překladu ze španělštiny znamená „zasněžený hřeben“. Na skalnatých štítech, jež často přesahují nadmořskou výšku 4000 m, se sníh drží dlouho do léta. Tvoří nesnadno prostupnou hranici úrodného kalifornského údolí a pro všechny, kteří se kdysi vydali do Kalifornie napříč americkým kontinentem, znamenalo nebezpečnou překážku. Kdo strastiplný přechod ve zdraví přežil, pod západními svahy pohoří si zhluboka oddechl.

Dnes je situace opačná. Mnoho lidí vyhledává pravě západní svahy Sierry Nevady, aby zde strávili čas ve stále ještě málo dotčené divočině.

Žulový masiv
Sierra Nevada je mohutné pohoří, které ohraničuje kalifornské Central Valley v délce asi 650 km. Na jeho druhé straně už leží většinou stát Nevada a Velká americká pánev – suchá pouštní krajina sahající až ke Skalistým horám. Velmi kompaktní masiv vznikl jako výsledek kolize kontinentálních ker na západě amerického kontinentu. Při zasouvání pacifické kry pod americkou se natavila část zemské kůry a vzniklé magma se vydalo k povrchu, kde ztuhlo a vytvořilo tzv. batolit – soubor podzemních plutonů vychladlých vyvřelin. Stalo se tak někdy před 100 miliony let. Teprve horotvorné pohyby, které začaly před necelými 10 miliony let, vyzdvihly celý masiv do dnešních rekordních výšek a několik ledových dob vymodelovalo ztuhlou žulu do současné podoby.

Výslednicí všech těchto faktorů je kouzelná horská krajina, kde se tyčí mohutné žulové štíty nad hlubokými údolími. Krajinou protéká mnoho horských bystřin a říček s řadou vysokých vodopádů, vše doplňuje bohatá vegetace a nespočet průzračných jezer.

Šířka pohoří je v průměru asi 110 km, přičemž západní svahy jsou pozvolnější a jen pomalu stoupají k hlavnímu hřebenu, za kterým spadá Sierra Nevada prudce do údolí Owens a Velké pánve. Západní svahy se tak zdvihají ode dna Centrálního údolí v nadmořské výšce pouhých 120 m a končí vrcholem hory Mt. Whitney (4421 m n. m.). Jde o návětrnou stranu, kam přinášejí větry od Pacifiku velké množství srážek. Díky tomu najdeme na západních svazích pět základních vegetačních pásem. Začínají keřovitým porostem chaparral, pokračují listnatými, smíšenými a jehličnatými lesy a končí alpinskou zónou pod obnaženými žulovými štíty s nulovou vegetací. Biologická diverzita Sierry Nevady je nesmírná, roste zde více než polovina z celkem 5000 rostlinných druhů vyskytujících se v Kalifornii.

Přestože je Kalifornie nejlidnatějším státem USA s velmi rozvinutou ekonomikou včetně extenzivního zemědělství, příroda v podstatné části pohoří zůstala téměř nedotčená a najdeme zde 20 oblastí, které nesou oficiální statut divočiny a jsou pod federální ochranou. Nejvyšší stupeň ochrany nesou tři národní parky a dvě národní památky. Menší části pohoří jsou pak v rámci státních parků pod ochranou státu Kalifornie. Celkově je chráněno přes 15 % rozlohy Sierry Nevady a více než polovina pohoří je pod správou dalších federálních institucí s regulovaným režimem.

Yosemite
Národní park Yosemite patří bezesporu mezi největší klenoty Sierry Nevady. Přesvědčí nás o tom každý letní víkend. Ačkoliv má park rozlohu více než 3000 km², většina z celoročního počtu tři a půl milionu návštěvníků směřuje do srdce parku – Yosemitského údolí o rozloze pouhých 18 km². Víceméně jednosměrná smyčka, která údolím prochází, se krátce po obědě promění v jeden souvislý, pomalu se pohybující zástup aut. Přes veškerou snahu strážců parku uřídit takový nápor návštěvníků, dochází často k drastickému omezení či úplnému uzavření vstupu, protože se prostě žádná další auta už na silnici uvnitř údolí nevejdou.

Důvod je zřejmý, v Yosemitském údolí najdeme koncentraci všeho, co si člověk představuje pod pojmem malebná příroda – vysoké žulové stěny, včetně té nejslavnější, kterou je bezesporu El Capitan, zpěněné kaskády vodopádů padajících do hlubin a průzračnou řeku Merced tiše plynoucí dubovými a borovými háji. Slavný americký fotograf Ansel Adams zde nafotil své nejlepší ikonické snímky, které se staly symboly parku, pohoří i celé divoké přírody amerického Západu. Není divu, že jeho galerii najdeme nedaleko návštěvnického střediska.

Je také pochopitelné, že dno údolí nabízí z celého parku nejrozvinutější infrastrukturu. Je zde řada ubytovacích zařízení, obchodů, parkovišť a stanovišť strážců. Od jara do podzimu funguje ekologická kyvadlová doprava, aby se alespoň částečně eliminoval pohyb automobilů v údolí.

Yosemitské údolí je nejstarší částí parku a podle některých výkladů dokonce nejstarším chráněným parkem na světě. I když oficiálně je prvním národním parkem světa Yellowstone vyhlášený v roce 1872, ochranu Yosemitského údolí odhlasoval americký Kongres ještě o osm let dříve. Zákon nazývaný Yosemitský grant se týkal jak samotného údolí, tak háje sekvojovců obrovských Mariposa Grove. Oblast však byla převedena pod jurisdikci státu Kalifornie, protože federální vláda neměla žádnou instituci, která by mohla park spravovat. Samotný národní park byl vyhlášen až v roce 1890, původní grant zůstal ve správě státu Kalifornie do roku 1906, kdy byl převeden pod společnou federální správu. Iniciátorem sjednocení byl americký prezident Theodore Roosevelt, který strávil několik dní ve zdejších horách v doprovodu osoby nejpovolanější – Johna Muira, prvního amerického ekologického aktivisty a člověka, který Sieře Nevadě zasvětil svůj život.

Cesta do hor je cesta domů
John Muir se narodil ve Skotsku v roce 1838 a jako jedenáctiletý emigroval se svými rodiči do Spojených států. Rodina se usadila na farmě ve Wisconsinu a mladý John se začal seznamovat s americkou přírodou. Láska k přírodě jej přivedla až na univerzitu, kde několik let studoval botaniku a geologii. Studia nikdy nedokončil, v období občanské války – patrně aby se vyhnul odvodu do armády – odešel za svým bratrem do Kanady a po válce začal pracovat v kolářské dílně. Tam utrpěl pracovní úraz, při němž málem přišel o zrak. Šest týdnů, které strávil v naprosté tmě, změnily jeho život. Rozhodl se, že svůj život zasvětí poznávání a ochraně přírody. Zanechal práce a vydal se na tisíc mil dlouhý pěší výlet na Floridu. Odsud s oklikou přes Havanu a New York docestoval do Kalifornie, které zůstal věrný po zbytek svého života.

Hned po příjezdu se vydal do Sierry Nevady, kde pak strávil několik let v malém srubu nad Yosemitským potokem. Byl svědkem toho, jak se neúprosná civilizace zakusuje do zdejších hor. Dynamický stát se od období zlaté horečky stal cílem mnoha přistěhovalců a Muir s úžasem sledoval, jak rychle a neodvratně mizí původní příroda. Viděl, jakou škodu mohou napáchat stáda ovcí na horských loukách i jak v nenasytných pilách mizí mohutné kmeny obřích sekvojovců. Se smutkem sledoval, jak se vytrácejí poslední zbytky původního obyvatelstva, které po staletí žilo v symbióze s okolními horami.

Velmi brzy se stal expertem na místní flóru i geologii a stal se vyhledávaným průvodcem umělců, fotografů a dalších celebrit, které se přijeli pokochat yosemitskou přírodou. Díky těmto svým kontaktům a článkům, které začal publikovat, mohl neúnavně bojovat za ochranu zdejší jedinečné přírody. Navázal tak na místního osadníka Clarka Galena, kterému se kdysi podařilo společně s kalifornským senátorem Johnem Conessem prosadit zákon o Yosemitském grantu. Podle Muira bylo nezbytné dostat pod federální ochranu mnohem větší úsek Sierry Nevady, a zabránit tak nenahraditelným škodám. Jeho úsilí bylo korunováno úspěchem v roce 1890, kdy byl konečně vyhlášen národní park Yosemite. Během třídenního výletu s Theodorem Rooseveltem v roce 1903 pak prezidenta přesvědčil, aby vyňal Yosemitské údolí i háj Mariposa z kalifornské jurisdikce a sjednotil je pod federální ochranu se zbytkem parku.

Muir podnikl během svého života řadu dalších cest po USA a Kanadě, ale do Sierry Nevady se neustále vracel. Jeho knihy patří dodnes k uznávaným zdrojům informací o celé oblasti a jeho jméno nese řada unikátních míst americké přírody. Muirův boj se odrazil i ve vyhlášení dalších národních parků na počátku 20. stol. a neoficiální titul „Otec národních parků“, který mu přiřkli jeho životopisci, je naprosto na místě. I když později založil rodinu a živil se pěstováním ovoce, o své farmě mluvil jako o dobrém místě, kde se dá schovat před zimní bouří, psát knihy a vychovávat děti. „Ale můj domov,“ ukazoval k hřebenu Sierry Nevady, „je tam v horách.“

Vodopády, skály a sekvojovce
Přes veškerou masovou turistiku v Yosemitském údolí patří jeho návštěva k nezapomenutelným zážitkům. Na malé ploše je zde nakupeno velké množství krás a také několik amerických prvenství. Třístupňový Yosemitský vodopád je s výškou 739 m nejvyšším vodopádem v Severní Americe, zatímco Ribbon Falls má zase nejhlubší volný pád vody (492 m). Žulová stěna El Capitan je jednou z nejvyšších kolmých skalních stěn v USA a přední světovou lezeckou destinací. Dlouho byla považována za nezdolatelnou a i dnes patří její vylezení k vrcholům lezeckého umění. Tvoří ji většinou jemnozrnná žula s malým výskytem puklin a velmi nízkým součinitelem tření. Jako první zdolala El Capitana trojice amerických lezců v roce 1958 za použití „obléhací taktiky“, kdy postupně vystavěli cestu na vrchol z fixních lan, která spojovala jednotlivé bivaky ve stěně. Celý výstup tehdy trval 47 dní. Od té doby se situace dramaticky změnila. Na stěně dnes existuje padesátka různých cest s rozličnou obtížností, ta nejobvyklejší vede po přední hraně útesu zvaného The Nose (Nos). Výstup po ní trvá 4–5 dní, úspěšnost se pohybuje kolem 60%. Nos je také cílem rychlostních lezců, kde se rekord posunul v roce 2012 až k neuvěřitelným dvěma hodinám a dvaceti třem minutám. El Capitan byl též oblíbeným místem pro base jumping, ale po několika nehodách parašutistů National Park Service (NPS) tyto aktivity zakázal. I veškeré lezení podléhá přísné registraci a provozuje se na základě permitů od NPS.

Stejně tak podléhá registraci a regulaci vícedenní putování po zdejších stezkách, kdy se využívají rudimentární tábořiště uprostřed divočiny. Je to jeden ze způsobů, jak uniknout před turistickými davy. Stejně vděčná je i cesta Tioga Road, která nás zavede až na hlavní hřeben Sierry Nevady do alpinské a subalpinské přírody, kde je pohyb turistů nesrovnatelně menší. Důležitou podmínkou je ale otevření této silnice, k němuž dochází na přelomu května a června, v závislosti na sněhové nadílce každé zimy. Množství sněhu také ovlivňuje otevření cesty k jedné z nejkrásnějších světových vyhlídek Glacier Point. Cesta do kopce je sice dlouhá a krkolomná, ale panoramatický výhled na Sierru Nevadu, včetně celého údolí a většiny jeho vodopádů, zcela určitě stojí za to.

V parku najdeme také trojici sekvojovcových hájů, z nichž nejpopulárnější je Mariposa. I když zde nerostou ti největší rekordmani, procházka mezi mohutnými stromy je zážitkem, na jaký se nezapomíná. Celému háji vévodí Grizzly Giant, který je 25. nejmohutnějším sekvojovcem na světě. Při troše námahy najdeme ještě větší strom – Washington, jenž je v současném pořadí podle objemu kmene na 17. místě. Zato hledání legendárního stromu Wawona, skrz který se kdysi dalo projet automobilem, by bylo marné – zřítil se při sněhové bouři už v roce 1969.

Dva v jednom
Ač to zní jako oblíbený obchodní trik, na svazích Sierry Nevady je to realita. Další dva národní parky Kings Canyon a Sequoia tvoří jeden celek se společnými hranicemi a jednotným vstupným. Základem národního parku Kings Canyon byl Grantův háj – unikátní porost prastarých sekvojovců obrovských, kde jen pár minut od parkoviště najdeme druhý nejmohutnější stojící sekvojovec na světě – General Grant Tree. Nedaleko od General Grant Grove je místo, kde se stal John Muir svědkem toho, jak odfukující parní pila přeměňuje obrovské kmeny sekvojovců na šindele a plaňky od plotu. Ačkoliv více energie později věnoval lobování za Yosemity, na tuto scénu nikdy nezapomněl, stejně jako na nutnost ochránit unikátní stromy. Dalším aktivistou, který se vydal v jeho stopách, byl George Stewart, novinář z města Visalia. Také jeho články odsuzující kácení prastarých velikánů pomohly přesvědčit veřejnost i zákonodárce a vedly k tomu, že v roce 1890 byly dva unikátní porosty těchto stromů vyhlášeny národními parky. Z Grantova háje se stal Grant National Park a z Obřího lesa (Giant Forest) s Generálem Shermanem národní park Sequoia.

Z národního parku Grant se pak v roce 1940 stal Kings Canyon, když bylo jeho území rozšířeno o část kaňonu řeky Kings. V roce 1965 byl park rozšířen na celé údolí této řeky, což mimo jiné ukončilo debaty o zamýšlené výstavbě přehrady v kaňonu, který John Muir považoval za stejně hodnotnou část hor jako Yosemitské údolí. Kings Canyon obklopují podobné skalní stěny, ale nikdy se nestal tak masivně navštěvovanou atrakcí. Patrně proto, že hlavním důvodem, proč směřují lidé do této dvojice parků, jsou především sekvojovce.

Generála Granta spojuje s jeho kolegou Shermanem silnice, které se říká Generals Highway. Klikatí se po vrstevnici oběma parky a občas nabízí úchvatné pohledy do údolí. Poté, co se vnoří do národního parku Sequoia, je hlavní atrakcí právě nejstarší část parku – Obří les. Jde o největší koncentraci sekvojovců v metuzalémském věku na světě. Asi 2100 stromů v tomto porostu má průměr kmene větší než tři metry. Králem všech je samozřejmě General Sherman – nejmohutnější strom světa a současně také největší žijící jednotlivý organismus na planetě. Zhruba za čtvrt hodiny chůze od záchytného parkoviště se člověk může postavit do fronty na focení s tímto gigantem. Obejmout ho nelze. Nejen proto, že by k takovému úkonu byla potřeba poměrně slušně velká skupina lidí, ale také proto, že přístupu ke stromu brání dřevěné zábradlí. Sekvojovce mají totiž velmi mělký kořenový systém a miliony návštěvnických nohou by mohly ohrozit jeho stabilitu. Stejné zábradlí chrání i Generála Granta.

Největším sekvojovcem, kterého se lze dotknout bez porušení parkových pravidel, je President, třetí největší stojící sekvojovec na světě. K němu se však dostanou jen ti, kteří vyrazí po stezce Congres Trail do nitra prastarého lesa. Okruh o délce asi tří kilometrů je zárukou, že k jeho kmeni dojde už jen únosná část návštěvníků parku.

Sekvojovce tvoří z celkového porostu parku jen jediné procento, ale bezesporu to nejimpozantnější. Cesta lesem Giant Forest nabízí obří stromy za každým zákrutem, a kdo dojede až do míst, kde Generals Highway začne klesat zpět do údolí, může se o těchto velikánech dozvědět mnoho zajímavého v malém muzeu.

Muzeum a návštěvnické středisko je umístěno v podlouhlé dřevěné budově, jež kdysi bývala supermarketem resortu, který tu vyrůstal přímo mezi mohutnými kmeny již od 20. let. Byla zde recepce, restaurace a řada ubytovacích srubů s parkovišti. Inženýrské sítě však narušovaly křehký systém podzemních kořenů, a tak bylo na počátku 90. let přijato zásadní rozhodnutí a celý resort byl zlikvidován, včetně extrakce odpadů, elektrických kabelů a rozvodů vody. Zůstalo jen parkoviště a budova muzea.

I v rámci všeobecně osvíceného přístupu americké National Park Service k ochraně přírody šlo o příkladnou akci. Tam, kde se kdysi obří stromy stávaly obětí lidské nenasytnosti, byl to dnes člověk, který ustoupil před majestátem přírody a dal jednomu z klenotů Sierry Nevady další šanci k rozvoji. John Muir by měl radost.