Pražští i bratislavští přátelé se mne často ptají: „Jací jsou Budapešťané?“ Neumím jim odpovědět. Ale když za mnou přijedou do Budapešti na návštěvu, snažím se jim ukázat některé konkrétní lidi, aby měli alespoň přibližnou představu. Kdybych to měl rozebírat do hloubky, zaplnil bych pravděpodobně tímto tématem celé číslo. A tak volím zkrácenou podobu – budu přeskakovat, pouze naznačovat a nastiňovat, kdo všechno může být – jak si to sami zkracují – Pešťanem.
Například Zoli, který vlastní pizzerii, jež se proslavila už začátkem 90. let. Jmenuje se MaRxim, což je samo o sobě vtipné. Při pohledu na jídelní lístek (Pizza Leninese, Pizza á la Ušanka, tj. se šunkou, Pizza Marximální/Boľšoj apod.) nebo na Lenina, Chruščova, Kádára, maďarského estébáka či milicionáře na stěně, stejně jako na obrovskou rudou pěticípou hvězdu nad vchodem, je pak už jednoznačné, že jde o ironii. Přesto se Zoli ocitl před soudem, protože veřejné vystavování symbolů totalitní moci včetně rudé hvězdy zakazuje v Maďarsku zákon. Byli jsme tedy u soudu, který vcelku vážně zkoumal rudost a deformovanost hvězdy, aby zjistil, jak moc se podobá té komunistické. Nepodobala se, a tak soudkyně se širokým úsměvem (chtěla se však rozesmát ještě víc) mého kamaráda osvobodila. Ještě v soudní síni vymyslel Zoli pro svůj podnik nový slogan: „MaRxim žil, MaRxim žije, MaRxim bude žít!“ Platí to dodnes…
Je tu i Osi (Oszkár), novinářský mág, možná až netypický Maďar, když uvážíme, že nemá rád víno a pije jen pivo. A u piva také nejčastěji vypráví historku s lékařem, který mu jednou tento mok zakázal. Osi se piva zřekl, ale šlo o nejstrašnější půlhodinu jeho života. Rád zmiňuji také Miklóse, šéfa zoologické zahrady, který se na pár let ocitl i v křesle ministra životního prostředí. Přičichl tak k politice, a od té doby toužil ve své zoo vytvořit příklad konsenzu, totiž zavřít lva a berana do společné klece. Jednou to z recese udělal a ve stylu každé vládní většiny (avšak sebeironicky) tento konsenzus každému vychvaloval. Se lvem prý vůbec nebyly problémy, jenom berana bylo třeba čas od času vyměnit…
Mým oblíbeným Pešťanem je Neznámý sprejer. Jeho tvorba je vskutku rozsáhlá, většinou anarchistická („Žádnou moc nikomu!“, „Zbraní za mír – vínem za střízlivost!“), nejvíc ale z jeho řádků čiší rezignovanost: „Nečtu knihy, jenom piju – to je na mně alespoň vidět!“ A moje nejoblíbenější graffiti: „Úsměv člověka pod tramvají nemusí být vždycky upřímný!“
Magda je mezi mými známými nejoblíbenější pešťskou Židovkou. Nikdo jiný neumí tak přirozeně vyprávět o „židovství“. Jejím oblíbeným tématem je šoulet. Vůbec se nedivím, že její dcera vyhrála jakousi celoevropskou soutěž na téma identity – napsala malou studii o svém vztahu k šouletu. Často mne zvou do jejich malé synagogy, kde mne jako statného góje vidí rád i rabín a bez zdráhání si ode mne vezme košer hruškovici na páteční večerní posezení. Je třeba vědět i to, že svět synagog a rozlehlé židovské čtvrti v Pešti je kolébkou globálního židovského humoru, z něhož pochází také slavný pešťský humor. Od Magdy mám i tenhle: Schwarz se ptá Grüna, proč je tak smutný. – Ále, oženil se mi syn. – To se už přece přihodilo i jiným! A jak se jmenuje nevěsta? – No právě, Štefan. – Hm, tak to opravdu není židovské jméno…
A už vůbec nemůžu opomenout Gusztiho, hlavního pešťského trhovce. Opravdu je hlavní, protože je předsedou komory trhovců. Dnes má už jen obchod s typickými maďarskými produkty, jako je mletá červená paprika, terkelice (vinná pálenka), uherák apod. Víc už nezvládne, přibývající roky nikdo nezastaví. Kdysi to byl pověstný kulak, ale nedal se, později měl prodejnu ovoce a zeleniny, ale když už i pešťské hospodyně přestaly zavářet, nechal toho. Do tržnice už chodí Guszti málo, ale pravidelně. Kdysi za ním chodily paničky zdaleka, prý kvůli jeho vejcím. Když přijde dnes, vaří v útrobách tržnice, kam se turisté ani běžní zákazníci nedostanou, svůj slavný dršťkový perkelt a jednou za měsíc na něj zve své přátele. Specialita spočívá v tom, že k dršťkám přidává i vepřové nožičky. Člověk jen tak čichá, ochutnává, pomlaskává si. Znám to, nejednou jsem ho ochutnal. A v té chvíli je mi líto všech turistů, kteří obdivují tržnici i město kolem. Nevědí nic o Pešťanech ani o Pešti, protože neochutnali tenhle legendární hustý, lepkavý, pikantní dršťkový perkelt. A bojím se, že ani neochutnají.
Zdá se mi, že jsem se marně pokoušel vysvětlit, jaký je Pešťan. Ale snad bych to mohl napravit konstatováním: Kdo má humor, umí všechno, kdo humor nemá, je všeho schopný. A Pešťané humor mají!