Německých měst, v nichž žil nebo významnějším způsobem působil Martin Luther, klíčová postava reformace křesťanské církve, je celkem šestnáct a mají dokonce svůj vlastní svaz. Jen dvě z nich ale nesou jako součást svého oficiálního názvu označení Lutherstadt, Lutherovo město, a právě v nich stojí několik památek, zapsaných od roku 1996 na seznamu Světového dědictví – Lutherstadt Eisleben a Lutherstadt Wittenberg.

I v Lutherově životopisu se tato dvě města zřetelně oddělují od ostatních. V Eislebenu se Luther narodil i zemřel, ve Wittenbergu strávil většinu svého života, učil tam i kázal, ale hlavně tam svými 95 tezemi celou reformaci odstartoval. Na seznamu UNESCO nejsou tato města celá, ba dokonce ani jejich části, nýbrž jen šest přesně vyjmenovaných míst – v Eislebenu rodný dům a úmrtní dům, ve Wittenbergu Lutherova síň v jeho domě, dům Lutherova přítele a spolupracovníka Philippa Melanchthona, městský kostel a zámecký kostel. Při návštěvě obou měst by ale nebylo rozumné omezovat se jen na několik málo konkrétních míst, daleko lepší je vnímat každé z nich jako svébytný celek.

První a poslední dny
Historie Eislebenu, dnešního čtyřiadvacetitisícového města v Sasku-Anhaltsku, asi 30 km západně od Halle, byla už od středověku spojena s hornictvím. Měděná ruda se v jeho okolí našla kolem roku 1200 a v roce 1215 dostala zdejší vrchnost, hrabata z Mansfeldu, propůjčeno horní právo, které roku 1364 potvrdil i Karel IV. Lutherův otec Hans Luder se živil jako horník, posléze hutní mistr, vlastník dolu a dotáhl to nakonec až na městského radního. Není proto divu, že se Martin narodil 10. listopadu 1483 zrovna v hornickém městě. Stejně tak není nic zvláštního na tom, že se rodina často stěhovala za prací – Martin žil v Eislebenu sotva půl roku, protože už na jaře 1484 odešel Hans Luder do nedalekého Mansfeldu, kde získal místo hutního mistra. Den po narození však prošel Martin v Eislebenu aktem, který pro něj mnoho znamenal a stal se významným prvkem jeho učení – v kostele sv. Petra a Pavla nedaleko rodného domu byl pokřtěn. A i když prožil v Eislebenu jen pár měsíců jako miminko, neváhal o něm roku 1520 v dopise teologu a humanistovi Georgu Spalatinovi napsat: „V Eislebenu jsem se ostatně narodil a v kostele sv. Petra tam byl také pokřtěn… Žádné jiné město mne nezná lépe než toto.“ Se svým rodným městem byl Luther duchovně spojen celý život, několikrát ho navštívil a nakonec do něj mířila jeho cesta poslední. V lednu 1546 odjel z Wittenbergu do Eislebenu, kde měl přispět k smíření tehdy rozhádaných mansfeldských hrabat. Kromě toho, což už se často nedodává, protože to maluje rušivou pihu na obraz spravedlivého reformátora, chtěl také Mansfeldy přesvědčit, aby ze svého území vyhnali židy. Kvůli rozvodněné řece Saale se cesta o několik dnů protáhla a v její poslední den utrpěl Luther srdeční záchvat. O čtyři dny později o něm Philippu Melanchthonovi napsal: „Na cestě mne přepadly mdloby a srdeční záchvat. Šel jsem totiž pěšky, ale bylo to nad mé síly, takže jsem se potil. Protože i později ve voze byla moje košile studená od potu, chlad oslabil sval v mé levé paži. To vyvolalo srdeční úzkost a obtížné dýchání. Teď už se ale cítím opět slušně.“ Zdání ale klamalo. Se srdcem měl Luther problémy již delší dobu, a i když v Eislebenu ještě pracoval, kázal a jednal s Mansfeldy, 18. února 1546 ho tam zastihla smrt.

V případě eislebenských lutherovských památek si musíme uvědomit, že jedním ze dvou kritérií, na jejichž základě byly zapsány na prestižní seznam, je kritérium šest, hovořící o konkrétní spojitosti s událostmi nebo živými tradicemi, s myšlenkami či vírou, s uměleckými a literárními díly mimořádného univerzálního významu. To je přesné. Tradice připomínání Luthera jako výjimečné osobnosti nejen německých dějin je v Eislebenu nepřetržitá a začala už krátce po reformátorově smrti. Moderní doba k ní přidala navíc i zajímavě řešené muzejní expozice. Původní je tu ale především genius loci, jinak skoro nic.

Lutherův rodný dům vyhořel do základů v roce 1689. Byl do té doby v soukromém vlastnictví, ale dřevěná deska s portrétem Luthera a pamětním nápisem na něm visela už od 16. stol. Magistrát využil příležitosti, a tím, že nedal majitelce Marii Friedrichové povolení k nové stavbě, donutil ji, aby prodala spáleniště městu. To pak na místě vystavělo v roce 1693 novou reprezentativní budovu, do jejíž části umístilo školu pro chudé, zatímco druhá část sloužila jako oficiální Lutherův památník. Zvláštností je, že v barokní době byly v průčelí domu a na jeho nádvoří záměrně použity renesanční stavební prvky, aby výsledek působil starším dojmem. Více ve prospěch památníku byl dům upraven již počátkem 19. stol., kdy byla škola přesunuta do nově postaveného zadního traktu, poslední rekonstrukcí prošel v letech 2005–2007. Tehdy byly odstraněny všechny nepůvodní části, vznikla nová spojovací budova a v rozlehlém komplexu byla instalována trvalá výstava „Odtud pocházím – Martin Luther a Eisleben“. Seznamuje především s Lutherovou rodinou, prací jeho otce a dobovou zbožností, která určovala život společnosti. Najdeme tu třeba rodinný rodokmen, model hutě a dolu, originální náboženská umělecká díla z přelomu 15. a 16. stol., ukázku, jak mohl vypadat byt Luderových s mobiliářem zhotoveným dobovými nástroji, nářadím a technikami z konce středověku, nebo pískovcovou křtitelnici z kostela St. Petri z roku 1518 – není to ta, v níž byl pokřtěn Luther, ale zřejmě její nástupkyně. Prohlídkový okruh končí v patře historického domu, kde jsou v Krásném sále, největší místnosti vůbec, umístěny portréty významných reformátorů a knížat spojených s reformací, jež byly namalovány na konci 17. stol. k otevření prvního vzpomínkového místa roku 1693.

Ještě kurióznější historii má Lutherův úmrtní dům, ve kterém Luther nezemřel. Shodou okolností došlo už v první polovině 18. stol. k záměně dvou domů vlastněných rodinou Drachstedtových, přátel, u nichž Luther při posledním pobytu v Eislebenu bydlel. Doopravdy zemřel Luther v tom druhém, na jihozápadním konci náměstí Markt, vedle hezké, pozdně gotické až renesanční Staroměstské radnice. Když se pruský král a pozdější první německý císař Vilém I. rozhodl vytvořit vzpomínkové místo na Lutherovo úmrtí, získal kvůli této záměně pruský stát roku 1863 nesprávný dům jen asi o 100 m dál, naproti kostelu sv. Ondřeje (St. Andreas). Během následujících 30 let vznikla dodnes dochovaná podoba historického domu, jehož jádro zcela jistě pochází z Lutherovy doby. Dům dostal namísto biedermeierovské novogotickou fasádu a jeho vnitřní dispozice byly upraveny tak, aby co nejvíce odpovídaly dobovým popisům posledních Lutherových dní v Eislebenu. Problém byl ale se zařízením – žádné se nedochovalo, a tak byl v druhé etapě pověřen návrhem odpovídajícího zařízení dvou úmrtních místností v „historickém“ stylu norimberský profesor umění Wanderer. Jejich obrazovou výzdobu vytvořil ve stejné době Ch. M. Baer, jediným originálním exponátem je příkrov z Lutherovy rakve. Tyto dvě místnosti tvoří závěr prohlídky nově instalované expozice „Lutherova poslední cesta“, která začíná v moderní přístavbě v zadním traktu. Věnována je poslední cestě v konkrétním smyslu, z Wittenbergu do Eislebenu, ale i ve smyslu přeneseném – tématu smrti v Lutherově díle a tomu, jak se Luther vyrovnával s umíráním a smrtí ve své rodině a okruhu svých přá…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Německo – památky UNESCO