Katánie se rozkládá na úpatí jižních svahů Etny a sahá až k pobřeží Jónského moře. Po Palermu druhé největší město Sicílie je dnes rušným přístavem ve stínu Etny. Výbuch sopky v roce 1669 a katastrofální zemětřesení na jihovýchodě Sicílie v roce 1693 ale tehdejší město téměř zcela zničily.
Je večer a mezi dramatické mraky vystřeluje přírodní ohňostroj doprovázený prstenci kouře. „Nic se neděje, Etna si jenom klidně pokuřuje,“ uklidňuje nás Giovanni, soused v baru. „A navíc sopečný popel vytváří úrodnou půdu pro naše vinice,“ pokračuje s úsměvem a připíjí si se mnou. Ráno nám to ještě jednou potvrdí stopy šedého prachu v ulicích. Katánii, která podléhá vrtkavosti Etny, v minulosti několikrát poškodily lávové proudy i zemětřesení. Městská patronka sv. Agáta několikrát zastavila proudy horké lávy a kamení před branami města, ale pokaždé se jí to nepovedlo.
Přístav a osadu Katané založili Řekové z nedaleké nejstarší řecké kolonie na Sicílii jménem Naxos kolem roku 729 př. n. l. Antika ale zanechala v Katánii jen málo stop, vesměs až z římského období, převážně z 2. stol. – divadlo, odeon, amfiteátr a lázně. Už ve středověku byla Katánie významným přístavem, od 18. stol. je druhým nejdůležitějším městem a hospodářským centrem ostrova.
Město podléhá vrtkavosti Etny. V důsledku několika velkých sopečných erupcí se celé území včetně linie pobřeží několikrát dramaticky změnilo. Viditelným příkladem působení přírodních živlů je hrad Castello Ursino, postavený na příkaz Fridricha II. v letech 1239–1250 nad strmým svahem svažujícím se k přístavu. Mohutná stavba z lávového kamene, čtyřkřídlý komplex kolem vnitřního nádvoří, ho střežila a působivě demonstrovala symbolickou přítomnost císaře, který osobně na Sicílii takřka nepobýval. Důležitou roli sehrál hrad během povstání v roce 1282 známého jako „sicilské nešpory“, kdy byl sídlem sicilského parlamentu. V roce 1669 zničila část Katánie erupce Etny, při níž lávový proud pronikl na úrovni starého obchodního přístavu až 300 m do města. Přes hradby hradu se žhavé masy lávy nepřevalily, ale daly vzniknout nové pevnině, která posunula pobřežní linii daleko do moře. Od té doby stojí hrad několik stovek metrů ve vnitrozemí. Následující zemětřesení v roce 1693 zničilo velkou část nejen Katánie, ale i jižněji položených měst ve Val di Noto.
Po zemětřesení se rychle začalo s obnovou, na kterou dohlížel místokrálův pověřenec Giuseppe Lanza, vévoda z Camastry. Při vypracování plánu na obnovu Katánie a dalších sídel zničených zemětřesením spolupracoval mj. s vojenským inženýrem Carlosem de Grunenbergh či jezuitským architektem Angelem Italiou. Díky jeho vizi vznikl návrh přestavby, který opustil středověký plán úzkých stísněných ulic a stanovil, že všechny nově budované ulice mají být rovné, široké a doplněné prostornými náměstími. Rozhodující úlohu ve výstavbě města pak sehrál Giovanni Battista Vaccarini, který studoval v Římě a Florencii a od roku 1730 působil v Katánii jako hlavní architekt. Jako dekoraci hojně využíval u paláců, kostelů, i v dlažbě ulic tmavý lávový kámen. Ostatně z černého kamene tu stavěli už Řekové i Římané. Láva dala městu typický ráz a dělá z Katánie „černou dceru Etny“.
Katánie je hybnou silou regionu, mladé a živé město s univerzitní tradicí, která sahá až do roku 1434, kdy zde král Alfons I. Sicilský založil Studium Generale jako první univerzitu na Sicílii. Dnešní barokní univerzitní budova stojí na hlavní třídě via Etnea, považované za „sal…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Sicílie