Italský výraz pro hezkou vyhlídku „belvedere“ se v renesanci stal synonymem pro šlechtická sídla ve výšinném postavení. Setkáváme se s ním nejen v samotné Itálii, ale všude tam, kam dosáhl vliv italské renesanční a barokní architektury.
Ve Vídni jsou belvedéry hned dva – Horní a Dolní. Pozornost si zasluhují nejen svou historií a místem v kontextu barokní architektury, ale též díky uměleckým sbírkám, které jsou zde vystaveny. Počátky obou staveb jsou spjaty s osobností prince Evžena Savojského, legendárního vojevůdce a hrdiny tureckých válek, který na přelomu 17. a 18. stol. stál na vrcholu své slávy. Ve svém budovatelském úsilí nebyl vzdělaný a uměnímilovný princ osamocen – celá Vídeň, před jejímiž hradbami se v roce 1683 odehrála rozhodující bitva s Turky, se tehdy odívala do okázalé nádhery paláců a chrámů, odpovídajících sebevědomí „zachránkyně křesťanstva“.
Princ Evžen si už v letech 1695–1698 dal postavit honosný palác v samotném centru města, v ulici Himmelpfortgasse, jehož projektem pověřil Johanna Bernharda Fischera von Erlach. Krátce nato vstoupil do osudu stavby i o něco mladší Fischerův souputník a druhý z dvojice velikánů rakouského baroka – Johann Lucas von Hildebrandt (1668-1745). Výsledek byl velkolepý, nicméně zvykem tehdy bývalo vlastnit i „letní“ rezidenci.
A tak k „Zimnímu paláci“, jak se později stavbě v Himmelpfortgasse říkalo, přibyl o pět let později palác či zámek ve volné krajině jihovýchodně od města, tehdy ještě sevřeného hradbami. Ty byly navíc obklopeny bezpečnostním pásem území bez stromů a zástavby, takže ani nebylo možné stavět jinde, než dále od města, svým způsobem „na venkově“. Projekt dodal Hildebrandt a v roce 1714 se začalo se stavbou přízemní budovy na podélném půdorysu, uprostřed opatřené slavnostním sálem, i zvenčí patrným díky zvýšení stavby do úrovně prvního patra. Pozoruhodná je zejména jeho vnitřní výzdoba: klenbu zdobí apoteóza samotného prince, opět z rukou jednoho z nejvýznamnějších rakouských umělců, malíře Martina Altomonta. Bůh suď, jak tento první palác, pozdější Dolní Belvedér (Unteres Belvedere), zpočátku nazývali, snad jménem stavebníka, ale stěží „Belvedere“ – svou polohou v plochém terénu měl k vlastnostem vyhlídky skutečně daleko. Patřily k němu však rozsáhlé pozemky stoupající směrem k jihu, až k výše položené náhorní pláni, odkud se dalo obhlédnout celé město v jeho tehdejším rozsahu. A právě tam, jako zakončení zahrad pokrývajících v širokém pásu povlovný svah, umístil princ Ev…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Vídeň