Verona
Stejně je to zvláštní – Verona existuje nepřetržitě více než dva tisíce let, je nabita památkami antickými i středověkými, už po osmaosmdesáté nabízí letos operní festival v jedinečných kulisách římské arény, její historické jádro leží v neopakovatelné poloze, sevřené ze tří stran řekou Adige, ale navzdory všem těmto skutečnostem jí přinesl největší slávu příběh smyšlený, jehož reálné jádro navždy zmizelo v temnotách zašlých věků. Nejslavnější milenecká dvojice, jakou lidstvo zná, Romeo, syn Montekův, a Julie, dcera Kapuletova, drží stále nad městem romantický závoj, o němž si jen největší skeptik troufne říci, že je protkán tlustou zlatou nití komerce.
Za tmavým průchodem stísněné obdélníkové nádvoříčko, v jeho zadním rohu bronzová socha stojící dívky v životní velikosti, v říze cudné, leč s pravým ňadrem necudně ohmataným do zlatého lesku miliony dotyků, jež prý přinášejí štěstí. A vedle ní vchod do gotického domu, nejslavnější adresa ve městě, via Cappello 27. V prvním patře, nad Juliinou hlavou, malý balkonek, aby iluze byla dokonalá. Iluze rovnou trojitá. Iluze? Trojitá? Jak to? Všichni přece známe balkonovou scénu ze zahrady Kapuletových v „krásné Veroně“. Inu, známe, jenže…
Jenže příběh, který William Shakespeare zvěčnil v tragédii Romeo a Julie, není, stejně jako náměty mnohých dalších jeho her, původní. Příběh tragické lásky milenců ze dvou znepřátelených rodů se zdá být starý skoro stejně, jako lidstvo samo. Vzpomeňme jen na Ovidiovo vyprávění o Pyramovi a Thisbe v jeho Proměnách. Za nejstarší verzi příběhu Romea a Julie se považuje ta, kterou vytvořil ve 2. polovině 15. stol. italský básník známý jako Masuccio Salernitano. V jeho souboru padesáti povídek Il Novellino je jako 33. obsažen příběh nešťastné lásky Mariotta a Gianozzy, který autor zasadil do Sieny a tvrdil o něm, že se odehrál za jeho života. Zhruba o půl století později, a více než půlstoletí před Shakespearem, převzal tento příběh tvůrčím způsobem jiný italský spisovatel, Luigi da Porto, pocházející z Vicenzy, města ležícího zhruba na půl cesty mezi Veronou a Benátkami, jež tehdy celý tento kraj ovládaly. Právě da Porto přenesl dějiště do Verony, vytvořil jména hlavních hrdinů (Romeus a Giulietta) i jejich rodů a zformoval také prototypy několika dalších postav budoucího dramatu. Časově posunul příběh nejméně o 100 let před Salernitana. Da Porto uváděl, že mu příběh vyprávěl nějaký Pellegrini z Verony, jenž se o něm dozvěděl z jakési kroniky pocházející z doby, kdy Veroně vládl Bartolomeo della Scala. Některé prameny volí prvého vládce toho jména (1301–1304), jiné druhého (1375–1381), v každém případě jde o 14. stol. Od da Porta pak vede linie k Matteovi Bandellovi, jenž na začátku 2. poloviny 16. stol. sepsal další verzi příběhu Romea a Julie, a přes francouzský překlad jeho povídek nakonec až k překladu anglickému, jenž se pak zřejmě dostal do rukou Shakespearovi. Sečteno a podtrženo, odehrál-li se někdy tragický příběh, nemuselo to vůbec být ve Veroně, spíše v Sieně – a nebo někde úplně jinde.
Iluze druhá – balkonová scéna. Ten pojem je tak známý a tak hojně používaný, nejen pro označení druhé scény druhého dějství dramatu, ale i při jejích divadelních inscenacích, na obrazech, jež ji zachycují, ve filmech, které byly podle hry natočeny, že se snadno přehlédne jedna drobnost. Shakespeare sám nikde o žádném balkonu nemluví, ve svých skromných inscenačních poznámkách předepisuje jen, že se Julie objeví v okně, a Romeovi vkládá do úst „V tom okně východ je a Julie slunce.“ O balkonu ani slovo.
A iluze třetí – i kdyby nakrásně Julie stála ve Veroně na balkoně, nikdy by to nebyl ten nad její sochou. Malý gotický palác ze 13.–14. stol., patřící původně rodině del Cappello, jejíž erb je dodnes nad průchodem vedoucím na nádvoří, byl ve 30. letech 20. stol. velmi rozsáhle rekonstruován. A při této rekonstrukci byl mj. přistavěn v prvním patře malý balkonek. Co naplat, že stěny místnosti s balkonem bývaly ještě nedávno pokryty nejrůznějšími srdíčky a mileneckými vzkazy (dnes už smí návštěvníci čmárat milostná graffiti pouze na dvakrát do roka vyměňované panely ve vstupním průchodu), balkonu samotnému není ani 80 let.
Zvláště náruživí ctitelé tragické dvojice se mohou ve Veroně vydat ještě i na dvě další místa, kde je připomínána. Známější z nich je tzv. Juliina hrobka, údajný sarkofág v klenutém sklepení kapucínského kláštera San Francesco al Corso v jižní části starého města. Slavný anglický novinář, cestovatel a autor několika desítek cestopisů a průvodců H. V. Morton napsal roku 1964 ve své knize A Traveller In Italy o sarkofágu s typickým britským humorem, že „bezcitní znalci se domnívají, že dříve sloužil spíše k napájení koní.“ Inu, měl pravdu.
Jestliže mají ve Veroně dům Juliin, musí tu nutně být i ten Romeův. Mohutná stavba zakončená cimbuřím připomíná spíše hrad než městský dům. Stojí v centru historické části Verony, nedaleko od Juliina domu a náhrobků Scaligerů, ve Via Arche Scaligere, je v soukromém vlastnictví a prohlížet se dá jen zvenčí. Zpravodajskou povinnost stran Verony shakespearovské zakončeme ještě připomenutím, že město není pouze dějištěm Romea a Julie, ale velký alžbětinský dramatik sem umístil i děj své komedie Dva šlechtici veronští. A od iluzí se teď můžeme vydat do reálného světa.
Původní osada polomytických protoitalských Euganejců a později galských Cenomanů se během 1. stol. př. n. l. stala nejprve římskou kolonií a poté, v roce 49 př. n. l., municipiem, městem s římskými občanskými právy a povinnostmi. Nebyla to náhoda, Verona ležela ve strategicky významné poloze, na křižovatce dvou římských silnic – via Claudia Augusta vedla z Říma přes Bolognu na sever do vzkvétající Cisalpinské Galie a dále k Alpám směrem na Brenner, via Postumia protínala sever dnešní Itálie od západu k východu a spojovala Janov s Aquileiou.
Výstavné římské město se dodnes připomíná několika nepřehlédnutelnými památkami. Nejnápadnější je aréna na náměstí Piazza Brà, jež patří dnes k nejrušnějším centrům Verony, ale v době stavby amfiteátru (1. stol.) šlo o oblast před městskými hradbami. Aréna je třetí největší v Itálii (po římském Koloseu a amfiteátru v Capui) a výborně zachovalá. Chybí jí pouze vnější zeď, zničená zemětřesením ve 12. stol. Zachoval se z ní jen kratičký úsek se čtyřmi oblouky z původních 72, jež arénu obepínaly. I když se podobné žebříčky sestavují obtížně a jsou diskutabilní, bývá aréna často označována za nejvýznamnější veronskou stavební památku vůbec. V římských dobách se v ní odehrávaly ludi, tolik oblíbené hry s gladiátorskými zápasy a akrobatickými představeními. Z jednoho dopisu Plinia mladšího z doby kolem roku 100 třeba víme, že jakýsi jeho přítel věnoval na paměť své zesnulé manželky prostředky na uspořádání gladiátorského zápasu, k němuž měl být dovezen levhart z Afriky. Pokud je známo, nebyli ve veronské aréně popravováni křesťané. Tedy za římských dob. V roce 1278 totiž nechal veronský vládce Alberto della Scala v aréně upálit na pokyn papeže 166 údajných kacířů z města Sirmione. V několika následujících stoletích pak aréna chátrala a sloužila jako zdroj stavebního materiálu, ale naštěstí již v roce 1569 Benátčané toto ničení zastavili a naopak zahájili kompletní obnovu sedadel. Vzniklo tak hlediště v dnešní podobě, se 41 řadami, jež se zvedají plynule, bez přerušení, zatímco původně v antice bylo hlediště horizontálně rozčleněno do tří oddílů. Po opravě se aréna začala při zvláštních příležitostech užívat opět k pořádání různých akcí, jež se měnily tak, jak se vyvíjela doba – od zápasů býků se psy až po divadelní představení a koncerty. V roce 1913 pak došlo k události, jež se postarala o slávu arény na další století. Při příležitosti 100. výročí narození Giuseppa Verdiho v ní tenor Giovanni Zenatello a impresário Ottone Rovato uspořádali lyrický festival, jehož hlavní součástí bylo provedení skladatelovy opery Aida. Úspěšná akce založila tradici operních festivalů, které se v aréně konají dodnes od poloviny června do konce srpna. K jediným přerušením došlo pouze za obou světových válek. V poválečné éře se začaly k operním představením postupně přidávat i koncerty populární hudby, v aréně vystupovaly mnohé světové hvězdy jako Bob Dylan, Elton John, Tina Turnerová či Pearl Jam.
Další čtyři antické stavby jsou roztroušeny po celém městě – jde o dvě brány, jeden triumfální oblouk a jedno divadlo. Porta dei Borsari se klene přes ulici, jíž dala jméno (corso Porta Borsari), v místech, kde původně vstupovala do římské Verony via Postumia a pokračovala dál jako hlavní severojižní ulice města (decumanus maximus). Za Římanů se brána jmenovala Porta Iovi. Její současné jméno vzniklo ve středověku, kdy sloužila jako celnice (borsarii byly biskupští výběrčí cla). Branou Porta Leoni na východě, nedaleko od řeky Adige, vstupovala do města zase via Claudia Augusta a pokračovala dál jako hlavní východozápadní ulice (cardo maximus). Zůstala z ní zachována jen menší část, která je vestavěna do nárožního domu. Ještě podivuhodnější osud měl triumfální oblouk k poctě rodiny Gaviů (Arco dei Gavi), který v polovině 1. stol. postavil architekt Lucius Vitruvius Cerdo na via Postumia kus před městskými hradbami. Za francouzského obsazení Verony byl v roce 1805 rozebrán, protože se pletl dopravě. Roku 1932 byly jeho jednotlivé díly nalezeny v aréně a díky dochované kresbě slavného benátského architekta 16. stol. Palladia se mohlo přikročit k jeho rekonstrukci. Znovu byl postaven asi 100 m od svého původního stanoviště, v sousedství pevnosti Castelvecchio. Divadlo z doby císaře Augusta leží na druhém břehu Adige, kousek za mostem Ponte Pietra, v jehož dvou kamenných obloucích jsou ostatně také ještě některé kameny římského původu. Už na začátku středověku byla část divadla, poškozeného zemětřesením i pravidelnými záplavami, stržena a později byl celý prostor zastavěn, takže o existenci divadla se dlouho vůbec nevědělo. Objeveno bylo až při vykopávkách v 19. stol. a poté částečně obnoveno, takže se v něm dnes občas také hraje.
Nejnápadnější tváří, kterou Verona ukazuje svým návštěvníkům, je ta středověká, a nejslavnějším obdobím vláda rodu della Scala, známého též jako Scaligeri, v letech 1259–1387. Verona však byla významným městem také před nimi i po nich, a tak se v ní setkáváme s památkami všech významných slohů.
Spojeny krátkou uličkou, leží vedle sebe uprostřed historické části města dvě náměstí. Tradičně lidovým centrem byla Piazza delle Erbe, tržiště, jež vzniklo v místech římského fóra. Uprostřed náměstí, kde trh zůstal dodnes, stojí tržní sloup, který nechal vztyčit Gian Galeazzo Visconti, jenž krátce vládl Veroně po pádu Scaligerů. Dále najdeme uprostřed náměstí také tzv. Berlinu, slavnostní baldachýn, pod nímž nově zvolený podesta, vládce města, přebíral symbolicky klíče od bran a kde se vyhlašovaly zákony, kašnu Madonna Verona z roku 1368, jež je poznávacím znamením města, a sloup sv. Marka, typický symbol benátské svrchovanosti – Benátky ovládly Veronu v roce 1405 a vládly jí až do roku 1796, kdy je vystřídal Napoleon. Náměstí je obklopeno řadou pozoruhodných historických domů. K nejslavnějším patří Casa dei Mercanti, gotický dům, jenž nechal postavit v roce 1301 Alberto I. della Scala veronským obchodníkům jako sídlo jakési jejich tehdejší obchodní komory, a Case Mazzanti, komplex domů ze 14.–16. stol.
Sousední Piazza dei Signori pak byla politickým centrem – v palácích kolem náměstí sídlily všechny důležité vládní, soudní a správní orgány města. Šperkem raně renesanční veronské architektury je Loggia del Consiglio z konce 15. stol., k níž zprava přiléhá Palazzo del Governo, původně gotická rezidence Scaligerů z konce 13. stol. Přestože do náměstí směřuje zadní trakt paláce, má vchod podobu triumfálního oblouku, nad nímž spatříme nezaměnitelného benátského lva sv. Marka – za Benátčanů byl totiž palác sídlem jejich místodržícího. Když v tomto paláci vládl Cangrande I., nejslavnější ze Scaligerů, poskytl tu útočiště a pohostinství svému oblíbenému básníkovi vyhnanému počátkem 14. stol. z Florencie. Nebyl jím nikdo jiný než Dante Alighieri, jehož socha zdobí náměstí od roku 1865. Nesmrtelný autor Božské komedie se tu připomíná nejen sochou, ale jeho jméno nese také nejstarší veronská kavárna, která je umístěna v prostém renesančním paláci z doby kolem roku 1500 vlevo od Loggie.
Hned za rohem, naproti někdejšímu hlavnímu průčelí Palazzo del Governo, stojí docela nenápadný románský kostel Santa Maria Antica. Koncem 13. stol. se stal rodinným kostelem vládnoucích Scaligerů a přilehlý hřbitůvek jejich pohřebištěm. Z monumentálních náhrobků největší a nejnápadnější, završený panovníkovou jezdeckou sochou, patří Cangrandemu I. Umělecky nejkrásnější je pak náhrobek Cansignoria della Scala, vytvořený lombardským sochařem Boninem da Campione. Cansignorio patří k nejpozoruhodnějším postavám Scaligerů. K moci se dostal tak, že nechal zavraždit svého staršího bratra Cangranda II., jenž se uzurpátorsky a tyransky zmocnil vlády po smrti jejich otce Mastina II. Začal vládnout se svým mladším bratrem Paolem Alboinem, jenž však byl po pěti letech obviněn z čarodějnictví, uvězněn a nakonec ve vězení zavražděn – buď ještě z popudu Cansignoria, nebo již jeho syna a svého synovce Bartolomea II., jenž si chtěl zajistit klidnou vládu. K vraždě totiž došlo několik dní po smrti Cansignoria, který zemřel v pouhých 35 letech. Kromě krvavého nástupu na trůn se však stačil zapsat do dějin Verony také jako mírný vládce a velkorysý budovatel, který nechal postavit řadu staveb včetně Torre Gardello na Piazza delle Erbe, která nesla první městské hodiny ve Veroně a zároveň to byla první městská strážní věž v Itálii vůbec…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa Itálie – památky UNESCO