Kurfürstendamm, zkráceně jen Ku´damm: původně spojnice mezi městem a jedním z hradů kurfiřta Jáchyma II., pak Bismarckem naplánovaný honosný bulvár, berlínské Champs-Elysées, po druhé světové válce nejdřív zubožené rumiště, které se neuvěřitelně rychle převléklo do haute couture výkladní skříně kapitalismu. A dnes?

Tři proudy aut v každém směru, mezi nimi středový pás se stromy a záhony, po stranách chodníky tak široké, že uprostřed mají řadu reklamních vitrín, které nikomu nepřekážejí. Ostatně, tady se nespěchá, i ta auta se posouvají od semaforu k semaforu v nezvyklém klidu. Je zvláštní, jak si některá místa dokážou udržet svůj genius loci navzdory dobám. Svítí sluníčko, loudám se od výlohy k výloze, přecházím široké příčné ulice (z plakátovacího sloupu na začátku jedné z nich na mě hledí asi nejslavnější Čech v dnešním Berlíně – brankář naší fotbalové reprezentace Jaroslav Drobný chytá za zdejší Herthu BSC a jeho momentka skoro v životní velikosti zve na nejbližší ligový zápas), obcházím stolky, které má na chodníku vystrčené snad každá restaurace a kavárna, a že jich tu je (hle, i známý americký řetězec se zeleným logem sem dorazil – dobrá, není to zase bůhvíjaká káva, ale pili jste někdy německou?), dívám se kolem a mám pocit, že jsem se ocitl uprostřed poněkud dekadentního a trochu zahnívajícího, leč pořád notně solidního světa dobře situované buržoazie na počátku 20. století. Líná chvíle. Přivřená víčka rozmazávají kontury červených patrových autobusů s turisty na vyhlídkové jízdě, nechce se nic – snad jen zevlovat, což je činnost, která k bulvárům odjakživa tak nějak patří.

A pak střih – ostrá hrana dvou prosklených stěn rozřezává okolní poklid, najednou sem vtrhnul poryv hvězdné moderny. Helmut Jahn tu vystavěl padesát metrů vysokou obchodní a kancelářskou budovu Neues Kranzler Eck. Vedle ní vzniklo prostranství vzadu uzavřené viaduktem S-Bahnu, za nímž vykukuje vršek průč…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Berlín