Dělí je slabé dvě hodinky letu, čtyři hodiny autobusem a hodina člunem po řece – vzdušnou čarou nějakých 1200 kilometrů, na počátku 21. století vlastně zanedbatelný kousek. Lebky zabitých nepřátel přivázané pod střechou verandy ibanského dlouhého domu a dvojice mrakodrapů Petronas Twin Towers, do roku 2004 nejvyšší budovy světa. Z divočiny deštných lesů, kam nevedou žádné pozemní cesty, doprostřed hi-tech civilizace moderního velkoměsta během jediného dne – zní to jako z reklamního letáku, ale je to pravda. Snad nejkřiklavější, ale rozhodně ne jediný kontrast, který nabízí Malajsie, země tak pestrobarevná, že na její vylíčení běžná paleta sotva stačí.
Když při nějakých cestovatelských rozhovorech navrhnu zájemcům o cestu do tropické Asie Malajsii, setkávám se často s trochu udivenými pohledy. Proč zrovna Malajsie? Co je tam k vidění a je tam vůbec něco? Samozřejmě, že ano – a víc, než by se na první pohled mohlo zdát. To jen země, jež se do map zakresluje jako samostatný stát teprve půl století a zabírá území jen o trošičku větší než třeba Polsko nebo Norsko, zůstává v představách mnohých Evropanů trochu schována za některými jinými destinacemi v regionu. Někdy hrají roli historické vazby mezi turistovou vlastí a navštívenou zemí, někdy představy (zdaleka ne vždy pravdivé) o exotičnosti či dobrodružnosti zvoleného cíle, jindy zase cenová hladina či snadná dostupnost. Když se podíváme do statistik Světové turistické organizace, najdeme podle počtu návštěvníků Malajsii na 11. místě (údaje za rok 2007) s 21 miliony vstupů, což je mezi asijskými zeměmi po Číně a Turecku bezkonkurenčně nejvíc. Jenže plných 84 % tvoří návštěvníci z Asie, především ze Singapuru, Indonésie a Thajska. Návštěvníků z ostatních kontinentů je „jen“ něco přes tři a čtvrt milionu, pro srovnání – odpovídá to zhruba polovině počtu zahraničních turistů, kteří ročně přijedou do České republiky. A tak není divu, že pro mnoho lidí zůstává Malajsie pořád velkou neznámou.
Vstupní branou pro většinu turistů je kualalumpurské mezinárodní letiště. Supermoderní stavba otevřená v roce 1998 je dobrou „přípravkou“ na svět kontrastů, který čeká za jejími prosklenými stěnami. Jediné letiště na světě, které získalo certifikát Green Globe za odpovědnost k životnímu prostředí, bylo vybudováno uprostřed pralesů pod heslem „Letiště v pralese – prales na letišti“. Nejen, že prales je všude kolem, ale jeho kousek byl přenesen i do tzv. Satelitu, jedné ze dvou letištních budov. Projektováno bylo s vidinou, že jím projde až 25 milionů lidí ročně. Tomuto počtu se teprve přibližuje, ale v mezičase již bylo rozšířeno o další terminál pro nízkonákladové linky, takže jeho kapacita vzrostla už na 35 milionů lidí ročně. A to ještě není vše. Existuje výhledový plán, podle nějž by se měl postavit nejen nový, větší terminál pro nízkonákladové společnosti, ale i jeden nebo dva další satelitní terminály, takže by se celková kapacita letiště měla oproti současnému stavu přinejmenším zdvojnásobit.
Grandiózní, někdy snad až trochu přemrštěné plány a projekty nejsou v moderní Malajsii ničím neobvyklým. Země se v 80. a 90. letech 20. století dostala do popředí mezi asijskými ekonomickými „tygry“, a tak mohl tehdejší premiér Mahathir bin Mohamad, hlavní tvůrce malajsijského „ekonomického zázraku“, přijít v roce 1991 s plánem nejgrandióznějším, známým jako Wawasan (Vize) 2020. Podle něj by se měla Malajsie během 30 let stát plně soběstačnou zemí, jež se přesune z kategorie rozvojových do skupiny plně rozvinutých. Kromě ekonomického rozvoje počítá tento plán i s rozvojem společnosti, již by měl tvořit jednotný národ opírající se o tradiční malajsijské principy a hodnoty. Docela rozmařilý investiční večírek, k jehož výsledkům patří nejen nové kualalumpurské letiště, mrakodrapy Petronas Twin Towers, automobilový okruh v Sepangu, kde se jezdí závod formule 1, ale třeba taky celé nové administrativní hlavní město Putrajaya, o kterém píšeme v samostatném článku, skončil s nástupem asijské finanční krize v roce 1997. Malajsie tehdy patřila ke středně postiženým zemím, a i když se s následky krize již vyrovnala, její další rozvoj to přinejmenším zpomalilo.
Stačí pár prvních kroků po opuštění klimatizovaných letištních prostor, a člověk si hned uvědomí, kde je – kousek od rovníku, a to doslova, nejsou to ani celé tři zeměpisné stupně, něco přes 300 km. Tropické klima ho zasáhne, chytí a nepustí – teplota se blíží třicítce, relativní vlhkost vzduchu je kolem 80 %. Trochu chladněji, ale většinou ještě vlhčeji je jenom v horách. Teplota vzduchu se během celého roku prakticky nemění, kolísají pouze srážky, ale vyznat se v nich není úplně jednoduché. Malajsie rozložená zčásti na Malajském poloostrově (tzv. poloostrovní či západní Malajsie) a zčásti na ostrově Borneo (tzv. východní Malajsie) je totiž pod vlivem obou monzunů – zimní přináší od severovýchodu silné deště především na východní pobřeží poloostrova a na Borneo, letní pak zase od jihozápadu na západní pobřeží poloostrova, ale i na Borneo. Osobně jsem snad nejsilnější déšť v Malajsii, který měl podobu dobře půlhodinového stříbřitého neprůhledného „závěsu“ a byl doplněný nefalšovanou tropickou bouří, zažil jednoho červencového večera v sarawackém městě Miri.
Tropické podnebí určuje přírodní charakter Malajsie. Většinu země pokrývaly původně deštné lesy několika typů. V důsledku ekonomické činnosti člověka se jejich plocha výrazně zmenšila – platí to zejména pro poloostrovní část, ale ani na Borneu nezůstaly ušetřeny rozsáhlého mýcení. Typ lesa je určován zejména nadmořskou výškou. Pobřeží Malajsie lemují na mnoha místech mangrovové lesy prostřídané především v oblastech ústí řek palmami nipah (Nypa fruticans). Nejrozsáhlejší mangrovové porosty jsou dnes u východního pobřeží Sabahu, ale najdeme je i na poloostrově, třeba v rezervaci Matang v Peraku. Močálové lesy v oblastech podmáčených sladkou vodou jsou dvojího typu – buď rostou na naplavené půdě (hlavně východní Sabah), nebo na silné vrstvě rašeliny (Sarawak, některé pobřežní oblasti jižní části Malajského poloostrova).
Přirozeným vegetačním typem na suché půdě od nížin do zhruba 900 m n. m. je dipterokarpový les. Jak už jeho jméno napovídá, mnohé největší a nejnápadnější stromy v něm patří do čeledi Dipterocarpaceae, česky někdy nazývané dvojkřídláčovití. Druhová pestrost tohoto společenstva je skoro neuvěřitelná. V rezervaci Pasoh (stát Negeri Sembilan) napočítali výzkumníci na ploše 50 ha 835 různých druhů stromů, z nichž většina mezi dvojkřídláčovité vůbec nepatří. Pro srovnání – na stejné ploše evropského lesa (toho opravdového, ne smrkové monokultury) lze najít v nejlepším případě něco ke stovce druhů stromů. A to ještě nesmíme zapomenout na nejrůznější popínavé rostliny, často se zdřevnatělými stonky (liány), které doplňují spektrum a pro dipterokarpové lesy jsou velmi typické. Úžasným zážitkem je procházka po visutých lávkách ve výši korun stromů, odkud se otevírá úplně jiný pohled do lesa než ze země. Tzv. canopy walk nabízejí v několika národních parcích a rezervacích na poloostrově i na Borneu. Některé malajsijské primární pralesy, například v národním parku Taman Negara, jsou považovány za nejstarší na světě, neboť v těchto oblastech rostly už asi před 120–130 miliony let.
V závislosti na místních podmínkách začíná v nadmořské výšce 600–1200 m přecházet dipterokarpový les v les horský, jehož vzhled a druhové složení se výrazně liší. Mizí prakticky všechny mimořádně velké stromy a liány, po dvojkřídláčích ani památka, zato se výrazně prosazují stromy z čeledí bukovitých, myrtovitých a vavřínovitých, rostou tu šácholany, pěnišníky, malinovníky.
Velmi pestrý je i živočišný svět, jehož pozorování je však pro svátečního návštěvníka pralesa mnohem obtížnější než v případě rostlin. Velcí savci nejsou v jihoasijských deštných lesích nijak početní ani ve zcela přirozených podmínkách neovlivněných člověkem. Na území Malajsie žijí divocí sloni, nosorožci sumaterští, tapíři čabrakoví, medvědi malajští, tygři i levharti, ale setkání s nimi je víc než nepravděpodobné. Nejčastějšími objekty pozorování se tak stávají různí zástupci hmyzu a další bezobratlí, ptáci, někde (a to i mimo rezervace) makakové jávští. Milovníkům zvířat se určitě vyplatí návštěva některého ze záchranných a rehabilitačních center orangutanů – i jim věnujeme v tomto čísle samostatný materiál.
Od přírody se teď obraťme k lidem. Malajsie je federativní konstituční volená monarchie, kterou tvoří 13 států a jedno tzv. federální teritorium se třemi částmi. Zdánlivě složité označení se dá docela snadno vysvětlit. Jedenáct států a dvě složky federálního teritoria (Kuala Lumpur a Putrajaya) leží na Malajském poloostrově a dohromady zabírají jen něco málo přes třetinu rozlohy celé země. Téměř dvě třetiny území připadají na východní Malajsii, kterou tvoří dva rozlehlé státy (Sarawak a Sabah) na severu Bornea a jedno maličké teritorium (ostrov Labuan nedaleko bornejských břehů). V čele devíti poloostrovních států jsou dosud historičtí dědiční vládci nesoucí titul sultána (státy Pahang, Selangor, Kedah, Kelantan, Terengganu, Perak a Johor), jen ve státě Perlis rádži a ve státě Negeri Sembilan, který je sám volenou monarchií, pak zvláštní označení Yang di-Pertuan Besar. Těchto devět vládců volí vždy jednoho ze svého středu na pětileté funkční období „nejvyšším vládcem“, Yang di-Pertuan Agong, tedy králem Malajsie. Kandidát je vždy jen jeden – při prvním „kolečku“, které začalo v roce 1957 po vyhlášení nezávislosti, bylo stanoveno pořadí států podle toho, jak dlouho jednotliví panovníci svým státům již vládli, od služebně nejstaršího k nejmladšímu. Pořadí se dodržuje i ve druhé rotaci, jež začala desátým králem v roce 1994. Pravomoci malajsijského krále nejsou příliš velké, neboť výkonnou moc má v rukou vláda v čele s premiérem. Právě premiéra ale jmenuje král – vybírá ho po parlamentních volbách ze zvolených poslanců politické strany či koalice, která získala většinu.
Bersekutu Bertambah Mutu – V jednotě je síla: tohle vládní heslo nejlépe pochopíme, když si připomeneme moderní malajsijské dějiny a také pestré národnostní složení zdejšího obyvatelstva. Z dnešních necelých 28 milionů obyvatel Malajsie je etnických Malajců jen něco málo přes polovinu. Téměř čtvrtinu veškerého obyvatelstva tvoří etničtí Číňané, asi 11 % připadá na původní nemalajské obyvatelstvo soustředěné zejména v Sarawaku (Ibanové, Bidajuhové a další etnika) a Sabahu (Kadazan-Dusunové a mnozí další), 7 % tvoří indické obyvatelstvo, nejpočetněji zastoupené hinduistickými Tamily. Posledními koloniálními vládci v Malajsii byli Britové, kteří počátkem 20. století vytvořili volnou federaci nazývanou Britské Malajsko. Po 2. světové válce, během níž byl Malajský poloostrov nějakou dobu obsazen Japonci, vytvořili Britové pod svou vládou unii, v níž měli všichni občané stejná práva. Proti tomu se postavili etničtí Malajci, kteří se obávali významného vlivu Číňanů soustředivších ve svých rukou velkou část obchodu a značné bohatství. Vznikla proto Spojená malajská národní organizace (UMNO) a Britové záhy od svého záměru upustili. Místo unie vytvořili v roce 1948 Malajskou federaci, v níž zůstala zachována suverenita lokálních sultánů a etničtí Malajci měli oproti jinému obyvatelstvu zaručena zvláštní privilegia. Krátce poté vypukla tzv. Malajská krize, partyzánská válka vedená ozbrojenými silami malajské komunistické strany za nezávislost a proti veškerým evropským zájmům. Oficiálně skončila v roce 1960, ale k občasným násilným akcím docházelo až do konce 80. let.
To, že v Malajsii nezvítězili komunisté, zapříčinilo především nové spojenectví mezi Malajci a Číňany. Vznikla aliance zahrnující UMNO, Malajskou čínskou asociaci (MCA) a posléze i Malajský indický kongres (MIC). Výsledkem bylo vyhlášení nezávislosti Malajské federace na britské vládě 31. 8. 1957. Ústava nového státu, který v té době zahrnoval pouze pevninskou část, zaručovala určitá privilegia etnickým Malajcům. O šest let později, 16. 9. 1963, došlo k připojení Sabahu, Sarawaku a také Singapuru, který byl neuralgickým bodem vznikajícího státu. Jedna z historických osad v Melackém průlivu do Malajsie logicky patřila, jenže problémem bylo vysoké procento tamního čínského obyvatelstva. Singapur odmítal přijmout ústavní privilegia Malajců i na svém území a jeho spory s centrální malajsijskou vládou nakonec vyústily roku 1965 v opuštění federace a vytvoření samostatného státu. Malajsie tak získala svou definitivní podobu, jakou má i dnes, nikoli však definitivní klid. Po volbách v roce 1969 vypukly rasové nepokoje namířené především proti čínskému etniku. V Malajsii musel být vyhlášen výjimečný stav a skoro dva roky vládla zemi Národní operační rada. Když byl v roce 1971 obnoven parlament, začala definitivně éra moderní Malajsie.
Hovoříme-li o složení malajsijského obyvatelstva, nemůžeme pominout důležitý pojem, který ve vývoji společnosti sehrál významnou roli – bumiputras, synové země či půdy. Tímto termínem se označuje veškeré domácí obyvatelstvo Malajsie, tj. především etničtí Malajci, ale také kmenové národy Sarawaku a Sabahu a přinejmenším teoreticky i nepříliš početné předmalajské obyvatelstvo poloostrovní části, souhrnně nazývané Orang Asli (doslova „prapůvodní lidé“). Koncept této „rasy“ vytvořil už první malajsijský premiér Tunku Abdul Rahman a určité zvýhodnění bumiputras oproti jinému obyvatelstvu je zakotveno přímo v článku 153 malajsijské ústavy, který pověřuje krále střežením specifického postavení „Malajců a domorodců ve státech Sabah a Sarawak“ (vlastní termín bumiputras byl poprvé zaveden až v roce 1965). Po nepokojích v roce 1969 začala být v Malajsii uplatňována tzv. nová ekonomická politika, která určitou pozitivní diskriminaci bumiputras dále rozvedla. Tuto národnostní koncepci lépe pochopíme, když si uvědomíme několik klíčových faktů. V době vzniku samostatné Malajsie na konci 50. let 20. století tvořili většinu nemalajského obyvatelstva imigranti první nebo druhé generace, kteří byli na území Malajsie dovezeni na práci a k nově se rodícímu státu neměli bližší vztah. Proto také článek 160 malajsijské ústavy definuje Malajce jako osobu, která vyznává islám, obvykle hovoří malajsky, řídí se malajskými zvyky a alespoň jeden z jejích rodičů se narodil v Malajské federaci před vyhlášením nezávislosti 31. 8. 1957. Svou roli hrálo i ekonomické postavení bumiputras, protože nejvíce osob žijících koncem 50. let v Malajsii pod hranicí chudoby pocházelo právě z jejich středu. Koncept bumiputras sehrál ve své době jistě pozitivní roli, ale s přibývající dobou se začaly projevovat i jeho určité negativní stránky, na které ke konci svého úřadování upozorňoval dokonce i premiér Mahathir, jedna z nejvýznamnějších postav moderních malajsijských dějin a jinak velký zastánce tradičních malajských a asijských hodnot.
Věřme, že složitě formovaná jednota Malajsijcům vydrží – do roku 2020 už není tak daleko a práce ještě mnoho.
Další články z vydání o Malajsii zde