Kuks
Tvořili tu přední umělci své doby. Jezdila sem společenská smetánka z celé Evropy. Do lázní s třemi prameny, kde však hlavní léčebnou kúrou byla zábava. A za jejich majitelem, hrabětem Františkem Antonínem Šporkem. Nenápadný kousek labského údolí tam, kde je budoucí veletok ještě drobnou stužkou, se proměnil v barokně komponovanou krajinu s alejemi a lesními průseky, umělými poustevnami, fontánami a sochami. Celá ta sláva a nádhera, již Gottfried Benjamin Hancke, lyrik německý, stavěl nad Fontainebleau, ba i Versailles (ovšem v dílku, jímž se vemlouval do přízně svého budoucího mecenáše, totiž Šporka, dodávají cynikové), trvala sotva 40 let, než ji vzala voda, a to z velké části doslova. Co nezničila voda, poničil během následujícího čtvrttisíciletí člověk. A tak dnes v Kuksu a jeho okolí skládáme ve své fantazii pozůstatky někdejší barokní krásy jako střípky v krasohledu.
Ideální svět musel být v rovnováze. Život a smrt, křest a pohřeb, levá a pravá, začátek a konec, věčný souboj protikladů. Mládí a bujarost, to je zábava na levém břehu řeky, zámek, lázeňské domy a promenáda, divadlo, hostinec a dole na louce u řeky taky závodiště, jak jinak než bohatě sochami zdobené, pro populární Ringrennen, kdy je nutno za jízdy zasáhnout zavěšený kroužek. Pak přichází zklidnění a zamyšlení, posezení v altánu či v Domě filozofů, kam Špork umístil větší část své unikátní knihovny čítající na 40 000 svazků. A potom… Nevyhnutelné. Stoupáme do svahu na pravém břehu, ubývá nám sil, potřebujeme pomoc, fyzickou i duchovní, před námi se tyčí klášter s hospitálem a za jeho bylinkovou zahradou, našim očím dosud milosrdně skryt, čeká hřbitov. Věčnost a smrt. Koloběh lidských cest propojený pohledem hraběte Šporka, který upírá v noci z okna svého zámeckého pokoje naproti přes údolí, kde v rodinné hrobce v kryptě pod kostelem Nejsvětější Trojice uprostřed hospitálového průčelí hoří věčné světlo připomínající veškerou pomíjivost.
Granátové jablko
Dobrá, vlastnit dvojdomek společně s hrabětem Šporkem, vrtošivým kverulantem, notorickým vyhledávačem soudních sporů, fanatikem práva a slávychtivým narcistickým milovníkem titulů, by asi nebyla žádná výhra. Jenže František Antonín Špork byl také mimořádně vzdělaným a sečtělým mužem, významným mecenášem barokní kultury u nás, podporovatelem řady umělců a na svou dobu výjimečným nakladatelem. A za to si zaslouží přinejmenším naši vděčnou vzpomínku. Věnovat mu ji můžeme třeba při prohlídce hospitálu, tohoto nejhmatatelnějšího pozůstatku Šporkova Kuksu.
Myšlenku vybudovat na svém panství domov pro přestárlé vojáky pojal Špork už v roce 1696 a podle jeho základní představy o rozdělení kukského areálu na světský a duchovní břeh mu připadlo místo na návrší nad pravým břehem Labe. Komplex kláštera, špitálu a kostela Nejsvětější Trojice projektoval slavný Giovanni Battista Alliprandi, kterému se připisuje i celková koncepce lázeňského údolí. Kostel byl vysvěcen v roce 1717 a o pár let později bylo budování celého hospitálního komplexu ukončeno osazením dodnes nejslavnějšího prvku, souboru 24 alegorických soch Matyáše Bernarda Brauna personifikujících ctnosti a neřesti, na terasu před hospitálem. Z několika typicky šporkovských důvodů však hospitál nezačal fungovat hned, Špork se dokonce jeho fungování vůbec nedožil. Hospitál zahájil svou činnost teprve pět let po jeho smrti, v roce 1743, a to, v souladu s původním Šporkovým záměrem vyjádřeným už v zakládací listině, ve správě řádu milosrdných bratří, který zde působil až do roku 1938.
Areál hospitálu prošel v letech 2010–2015 rozsáhlou revitalizací, přičemž projekt této obnovy dostal symbolické a příznačné jméno Granátové jablko. Puklé granátové jablko najdeme ve znaku řádu milosrdných bratří, zároveň je ale tento plod symbolem obnovy a znovuzrození. A jméno U Granátového jablka nese také hospitální barokní lékárna, po klatovské U Bílého jednorožce druhá nejstarší ve střední Evropě a po Braunových sochách druhý největší unikát, jaký může Kuks nabídnout. To, že se hospitál po rekonstrukci oceněné několika prestižními mezinárodními i domácími cenami stal významným regionálním vzdělávacím centrem s učebnami, kabinety, divadelním sálem a badatelsko-depozitním blokem, běžný turista nezaznamená. Určitě si ale všimne nově upraveného nádvoří a bylinkové zahrady. Znovu je rozdělena do 16 čtverců, čtyř zatravněných uprostřed kolem sochy velkého miles christianus, křesťanského bojovníka, a dvanácti s celkem 144 obnovenými záhony plnými nejrůznějších bylinek. Velký křesťanský bojovník, údajně s podobou samotného Šporka, stával původně na západním okraji Nového lesa, na hranici, kde se Šporkovo panství stýkalo s majetkem jezuitů sídlících v sousední obci Žireč, k níž válečník pozdviženým mečem hrozil.
Spory Šporka s jezuity o vybudování křížové cesty od Žirče k jeho Betlému, o němž záhy uslyšíme, popisovat nemůžeme, protože by se nám do čísla nevešlo už nic jiného, připomeňme jen, že jedním z jejich důsledků bylo několikadenní vojenské obsazení Kuksu v roce 1729, odvezení 36 beden knih k cenzuře a následné obvinění Šporka z kacířství, jež nakonec skončilo vlastně happy endem, když byl Špork, jemuž hrozilo propadnutí majetku a doživotní vězení, v roce 1733 odsouzen pouze k pokutě, později dostal zpátky většinu zabavených knih a nakonec se smířil i s jezuity. V zahradě jsou četné další sochy, z nichž zmiňme alespoň u západní zdi pod dřevěným přístřeškem klečícího sv. Jeronýma s lebkou, jenž je stejně jako křesťanský bojovník dílem Braunovým a původně byl rovněž umístěn v Novém lese, v umělé jeskyni poblíž skály, na níž později vznikl reliéf Příchodu tří králů. Asi rok před velkým vznikla socha malého křesťanského bojovníka, kterou rozhodně nepřehlédněte na nádvoří. Ona měla původně hrozit jezuitům, leč Špork ji, vcelku oprávněně, shledal málo nápadnou a výhružnou, takže se ocitla v hospitálu.
V Kuksu Matyáš Bernard Braun vyzval k tanci kámen, píše Lubomír Brožek v mottu ke své básnické sbírce, prostě nazvané Kuks, v níž každé z 12 ctností a 12 neřestí a oběma andělům, jež jejich galerie uvádějí, věnuje jeden sonet. Originály právě těchto 26 soch doplněných ještě o centrální Náboženství stojící původně uprostřed terasy před průčelím kostela, spatříte v lapidáriu, někdejším hlavním nemocničním sále, v rámci základního prohlídkového okruhu hospitálem. V plenéru jsou na původních místech všechny nahrazeny kopiemi – stalo se tak v průběhu 80. let 20. stol. Socha Podvodu z cyklu Neřestí se neznámo kdy ztratila, takže byla v souboru nahrazena v roce 1883 dílem Bernarda Seelinga, který v té době sochy restauroval.
Lapidárium je završením prohlídky, která zahrnuje nejen již zmíněnou slavnou lékárnu či interiér kostela, ale také další zajímavosti. Až v rámci projektu Granátové jablko byl kompletně zrestaurován a návštěvníkům zpřístupněn cyklus 46 nástěnných maleb Tanec smrti podle předloh Hanse Holbeina ml., jimiž byla vymalována chodba hospitálu už v době jeho stavby. Zhruba po 30 letech ale byly z hygienických důvodů po epidemii tyfu malby zabíleny, a zůstaly tak až do začátku 21. stol. Další nově odkryté malby jsou k vidění v kapli, která sloužila k modlitbám špitálníků. Také knihovna je novinkou, zařazenou do prohlídkového okruhu teprve v předminulé sezoně. Slouží především jako připomínka, že hospitál měl vždy svou knihovnu, byť ne na dnešním místě v přízemí, nýbrž v patře.
Samostatný krátký prohlídkový okruh je věnován rodinné hrobce Šporků v kryptě hospitálního kostela. V letech 1717–1933, kdy zemřel poslední mužský potomek rodu, Gustav Adolf Swéerts-Špork, do ní bylo uloženo celkem 20 rakví. Uprostřed na nejvyšších podstavcích jsou umístěny rakve Františka Antonína Šporka a jeho otce, generála Jana Šporka, zakladatele rodu. Významný je také velký krucifix – dřevěný korpus Krista z doby kolem roku 1725 se považuje za jedno z vrcholných děl M. B. Brauna.
Pokud se v hospitálu chcete zdržet ještě chvilku, můžete si prohlédnout dva další okruhy s expozicemi Českého farmaceutického muzea. S průvodcem objevíte „Kouzlo apatiky“ na historické procházce vývojem lékáren od 2. pol. 18. do 2. pol. 20. stol. Na úvod si zopakujete lékárnu U Granátového jablka, ale po ní uvidíte třeba Dittrichovu lékárnu z období biedermeieru kolem roku 1820 nebo funkcionalistickou lékárnu z poloviny 20. stol. K individuálním prohlídkám je určen okruh Historie výroby léků neboli expozice „Z apatiky do fabriky“. A než hospitál definitivně opustíte, nezapomeňte se pozorně zadívat přes údolí na protější svah s obcí Kuks a skromnými pozůstatky velkolepých Šporkových lázní, které z převážné části zničila velká voda roku 1740, pouhé dva roky po Šporkově smrti.
Dujdaj, dujdaj, dujdaj dá
Odpusťte na první pohled infantilní mezititulek. Použil jsem ho s představou, že si k němu každý čtenář automaticky doplní verš, jenž mu v oné známé koledě předchází, totiž „Půjdem spolu do Betléma“. Proč? Protože právě tak se jmenuje okružní naučná stezka, která začíná první zastávkou u mostu v Kuksu a končí po zhruba 7 km devatenáctou u západního vchodu do hospitálové bylinkové zahrady. To vůbec nejkrásnější a nejdůležitější na vás čeká mezi 9. a 12. zastávkou. Soubor reliéfů a soch pod širým nebem označovaný jako Braunův Betlém, který kromě ústřední scény zahrnuje rovněž Jákobovu studnu, sochy sv. Maří Magdalény, sv. Jana Křtitele a poustevníků Onufria a Juana Garina, patří k vrcholům barokní plastiky nejen u nás, ale v celé Evropě. Dává vyniknout tomu, proč se Braunovi přezdívá „východočeský Michelangelo“, ale také vzbuzuje obavy o další osud jedinečné památky, která není nijak chráněná před silami přírody, s nimiž svádí už téměř 300 let dost nerovný souboj. Prý se v tomto směru blýská na lepší časy…
Určitě doporučuji – z Kuksu se vydejte „po směru“ naučné stezky, tedy po červené turistické značce vedoucí podél Labe proti proudu, která vás asi v půli cesty k Betlému přivede na okraj Stanovic k 3. zastávce naučné stezky, kapli Nejsvětější Trojice. Dílna M. B. Brauna ji vytvořila u mostu přes Labe v roce 1720 jako jedno z četných drobných děl, kaplí, pousteven, altánů či fontán, jež nechal Špork budovat kolem Kuksu pro potěchu lázeňských hostů. Přejdete přes most, opustíte říční tok a hned za viaduktem, po němž vede železnice ze Staré Paky do Jaroměře, naleznete další důvod, proč se sem vypravit a proč si tady případně udělat i kratší zacházku. Začíná tu totiž Křížová cesta 21. století, soubor 15 sochařských zastavení vytvořených z hořického pískovce českými sochaři tří generací. Duchovním otcem projektu novodobé křížové cesty jako duchovní dominanty krajiny mezi Žirčí a Kuksem, navazujícím na 300 let starou myšlenku vybudování křížové cesty z Žirče na Kalvárii a k Šporkovu Betlému v Novém lese, byl sochař Vladimír Preclík. Jejího otevření v říjnu 2008 se nedožil, zemřel o půl roku dříve. Preclíkovo zastavení s názvem Katedrála prosby vytvořil podle autorova modelu sochař Zdeněk Hejl. Křížová cesta 21. století se táhne podél železniční trati v délce zhruba 1 km, z jejího konce je třeba se vrátit zpátky na začátek a pokračovat k Betlému dál po červené značce.
Od Betléma se můžete vrátit kousek zpátky po červené a pak přejít na žlutě značenou cestu, která vás přes vyhlídku na Šporkovo panství (15. zastávka) a další tři zastávky dovede až na zmíněný konec naučné stezky u hospitální zahrady. Anebo se do Kuksu nevracet a sejít dolů do Žirče, kde na vás čeká někdejší jezuitský areál, sídlo zapřisáhlých Šporkových nepřátel, které tupil v nejrůznějších pamfletech, provokoval čarodějnickými písněmi, aby se s nimi nakonec smířil dokonce tak, že „roku 1737 nemohly být styky mezi Kuksem a Žirčem těsnější a živější“, jak píše Pavel Preiss v monumentální šestisetstránkové Šporkově biografii. My zamíříme do Žirče – ale to až v jiném článku.
Další články z vydání o Východních Čechách naleznete zde