Ve výšce 18 tisíc stop jsem zaútočil z pravého boku na formaci 20 až 30 heinkelů 111 a přiblížil se k osamocenému stroji, který se opozdil. Vypálil jsem dávku. Objevil se kouř a letoun ztrácel výšku. Spadl do hustého mraku, následoval jsem ho, ale musel jsem unikat před dvěma messerschmidty 109. Podařilo se mi ztratit se jim. Kvůli nedostatku paliva jsem se rozhodl vrátit do Duxfordu. (Ze zprávy z bojové akce pilota J. Vopaleckého z 310. perutě z 15. září 1940)
Cholmondeley
Hrabství Cheshire je považováno za zahradu Anglie. Na jaře hýří barvami kvetoucích stromů, keřů a květin, zvláště žlutých narcisů, které zdobí i příkopy silnic. Romantický zámek Cholmondeley z počátku 19. století, stojící na nepatrné vyvýšenině a obklopený rozlehlým parkem se spoustou vzrostlých borovic, libanonských cedrů, dubů a kaštanů. Kolem jezera a mezi pečlivě udržovanými trávníky se vinou cestičky pro pěší i stezky pro koně. V sezoně sem o víkendech přijíždějí stovky lidí. Samotný zámek, obývaný rodinou lorda Cholmondeley, ale přístupný není. Před typickou novoanglickou bránou se tady scházím s Františkem Kaplanem. Poprvé jí prošel v červnu roku 1940, kdy byl v Cholmondeley zřízen tábor pro československé vojáky, kteří po kapitulaci Francie odešli do Anglie, aby mohli pokračovat v boji proti fašismu. Alejí štíhlých topolů spolu jdeme k malému památníku, který tady připomíná vznik československé armády na půdě Velké Británie. „Odhalil ho Jan Masaryk na svatého Václava v roce 1940,“ říká F. Kaplan a rozhlíží se kolem. „Vypadalo to tady tenkrát skoro stejně jako dnes, jen ty stromy tady ještě nerostly. Nechal je zasadit lord Cholmondeley, ten miluje stromy. Všude kolem stály stany, ten můj až támhle u brány. Přes dva tisíce nás tu bylo.“
František Kaplan považuje měsíce prožité v Cholmondeley za nejhezčí období války. Vzpomíná při tom hlavně na to, jak srdečně Angličané naše vojáky přijímali. „Prostředí tady bylo úžasné. Zvali nás na odpoledne, na večeře, na víkendy, stáli u brány a ptali se, kdo chce, ať jde.“ Není divu, že se mnozí v Anglii zamilovali, a někteří, jako František Kaplan, na celý život. „To jsem nastoupil do kurzu pro radiomechaniky. Byla tam také skupina Angličanek, při ranním nástupu jsme koukali, koukali, koukali….najednou se tam objevilo děvče, které tam dříve nebylo, no a skončilo to tak, že jsem ženatý. Vzali jsme se přesně týden po válce.“ František Kaplan uměl výborně anglicky, a tak se se svou dívkou bez potíží domluvil a ještě kamarádům překládal dopisy od jejich anglických přítelkyň. „Jeden se vrátil z dovolené a ptal se, jestli je zasnoubený. Říkal, že ho ta dívka představovala jako „fiancé“, to prý neví, co znamená, a že měli menší oslavu, proč, to taky nevěděl. Tak jsem mu řekl, že „fiancé“ je snoubenec, a tak je asi zasnoubený. Pak se vzali.“
Hned po válce spěchal František Kaplan domů. Brzy za ním přijela i jeho manželka a v roce 1946 se jim narodil syn. Za dva roky ale využili příležitosti a vrátili se do Anglie. „Měl jsem kliku, že to vyšlo“, říká, „každému muselo být jasné, jak to v Československu dopadne.“ Bydlí ve Warringtonu nedaleko Manchestru, odkud je to do Cholmondeley pár desítek mil.
Leamington Spa
Město leží jen pár kilometrů od známého hradu Warwick. První lázně tady byly otevřeny již v roce 1786. Využívaly zdejší železité a solné prameny. Skutečná prosperita přišla v 19. století, kdy byl v lázních vedoucím lékařem dr. Henry Jephson a královna Viktorie městu udělila přívlastek královský. Royal Leamington Spa na první pohled nezapře svůj lázeňský charakter. Širokými ulicemi lemovanými stromy, domy se světlou omítkou a mnoha parky se liší od tradičních anglických měst. V centru, kde viktoriánský most překračuje řeku Leam, stojí Royal Pump Room, lázeňské vřídlo s kolonádou z počátku 19. století.
V Leamingtonu jsem se zastavil, abych si vyfotografoval památník věnovaný československým parašutistům, kteří po atentátu na R. Heydricha zahynuli v kryptě kostela v Resslově ulici v Praze. Když jsem se na něj v místní informační kanceláři ptal, ukázali mi knížku v angličtině nazvanou Čeští vlastenci v Leamingtonu. A našli i telefonní číslo na jejího autora. „Vždycky mě zajímala místní historie. Když jsem si četl desku u fontánky v zahradách, uvědomil jsem si, jak silný je to příběh. Snažil jsem se zjistit víc, a když se mi to podařilo, napsal jsem o tom knížku,“ líčil mi Alan Griffin, „hodně mi pomohli George Pavel a Josef Kalaš, jsou už jediní, kteří to prožili a ještě v Leamingtonu žijí. A nechcete se s Georgem setkat? Bydlí kousek odtud.“
Naši vojáci přišli do posádky v Leamingtonu z Cholmondeley. Velitelství tehdy sídlilo ve viktoriánské vile, na jejímž místě bylo ale v 60. letech minulého století postaveno centrum lázní. I o tom píše a fotografiemi dokládá Alan Griffin. „Jakmile ta knížka vyšla, volali mi lidé, abych udělal přednášku o českých vojácích v Leamingtonu a parašutistech, kteří spáchali atentát na Heydricha. Dal jsem dohromady asi hodinové povídání doprovázené diapozitivy. Jednou za mnou po přednášce přišla žena, bylo jí něco přes šedesát. Vyprávěla mi, že její otec byl českým vojákem, ale nebyl ženatý s její matkou a ona ho nikdy nepoznala. Věděla jen jméno – Peroutka. Podařilo se mi najít na jednom webu fotografii a pár údajů z jeho života. Když jsem té ženě dal jeho fotografii, řekla mi, že její syn se dědečkovi velmi podobá.
Hodně mě to dojalo,“ vyprávěl mi A. Griffin cestou k Jiřímu Pavlovi.
„Zajišťovali jsme tady anglický Midland před případnou německou invazí,“ vzpomínal nad albem se stovkami fotografií, zachycujících jeho válečnou anabázi. „Mně to hopsání moc nebavilo, k letcům mě ale nevzali, tak jsem se přihlásil k parašutistům.“ Měl celkem 12 seskoků a dodnes si dobře pamatuje tvrdý výcvik ve Skotsku. „Mohli jsme si vybrat, jestli se chceme specializovat na zneškodňování nepřítele, zpravodajství nebo sabotáže, napsal jsem, že mi to je jedno, co bude potřeba. Kolikrát jsem mlel z posledního a krev cítil až v krku.“ Po výcviku se vrátil do Leamingtonu a čekal na výzvu k seskoku na území Protektorátu. Už se na něj ale nedostalo. „Ve volném čase jsme chodili na tancovačky, namluvil jsem si tam Angličanku, její kamarádka nám dělala tlumočnici a nakonec mě přetáhla na svou stranu. Byla hodně mladá, pár let ze školy….ale díky tomu se zase rychle naučila česky.
Pořád spolu mluvíme česky.“
Jiří Pavel se stal velitelem tanku a s Československou samostatnou obrněnou brigádou se po invazi spojenců vylodil ve Francii. Po válce se s manželkou vrátil domů do Československa, režim mu ale ztrpčoval život, a tak se v roce 1968 z cesty za nemocným tchánem už z Anglie nevrátil a s manželkou a syny zůstal v Leamingtonu. Bydlí jen pár stovek metrů od místa někdejšího velitelství své jednotky. „Často se mi ty události honí v noci hlavou. To musím vstát a něco dělat, abych se nezbláznil.“
Duxford
V polovině roku 1940 se Hitlerův Blitzkrieg zastavil na francouzských březích Lamanšského průlivu. Jen úzký pás moře dělil jeho tanky od doverských útesů. O osudu britských ostrovů se ale rozhodlo ve vzduchu. V letecké Bitvě o Británii se vyznamenali i piloti s nášivkou Czechoslovakia na rameni. Domovem československé 310. a později i 312.
stíhací perutě byla základna britského Královského letectva v Duxfordu, jež se nachází nedaleko univerzitního města Cambridge.
Vznikla již v roce 1918, kdy bylo postaveno několik budov a travnatá dráha. Mezi válkami se v Duxfordu cvičili piloti a až v roce 1938 byly přistavěny nové hangáry k těm, co pocházely z první světové války.
Duxfordské letiště se od války nijak zvlášť nezměnilo. Stále z něho startují letadla, i když dnes pouze k vyhlídkovým nebo ukázkovým letům. Duxford je největším leteckým muzeem v Evropě, je součástí Imperiálního válečného muzea. Historické hangáry jsou stále používány, kromě jednoho, který vyhodili do vzduchu filmaři při natáčení filmu Bitva o Británii. Mají obrovská dřevěná vrata, která se skládají jako harmonika, a dřevěný krov střechy nesou bíle natřené cihlové sloupy. V jednom hangáru mohu sledovat renovaci historických letadel. Ve zcela novém hangáru ve tvaru dómu, v němž sídlí Americké letecké muzeum, si prohlížím proslulé dakoty, liberátory a létající pevnost B 17, na ploše pod širým nebem dopravní letadla včetně concordu.
Nejvíc mě ale zajímá hangár číslo 4, vyhrazený Bitvě o Británii.
„Uprchli jsme ze své vlasti, protože ji Němci okupují. Bojovali jsme proti nepříteli ve Francii, nyní jsme přišli do Anglie, abychom v boji pokračovali,“ říká v dokumentárním filmu o historii Duxfordu jeden z československých letců. Ve vitrině čtu zažloutlou zprávu z bojové akce Josefa Vopaleckého. V hangáru procházím mezi letadly z druhé světové války, včetně legendárních spitfirů a huriccanů, s nimiž se do vzdušných soubojů s Luftwaffe vydávali i naši piloti, poslouchám ze sluchátek záznamy vyprávění letců a prohlížím si fotografie a další historické dokumenty.
Čísla československých perutí zůstala vyvěšena na tabuli v operační místnosti, z níž byli piloti naváděni na nepřátelská letadla. V jejím středu stojí velký stůl, na němž operátorky vyznačovaly polohu vlastních i nepřátelských letadel. Okenní tabulky jsou křížem přelepeny lepicí páskou, která měla sklo zachránit před rozsypáním v případě výbuchů v okolí. Na stěnách visí vojenské přilby a protiplynové masky a z reproduktorů se ozývá simulovaná nahrávka řízení bojové akce.
Zastavuji se na ha hřbitově v blízkém Withelsfordu. V několika řadách tady svítí bílé náhrobky, dva z nich s českým lvem a daty spadajícími do Bitvy o Británii. Patří řidiči Jaroslavu Zavadilovi a zbrojíří Benediktu Pohnerovi, kteří zahynuli 25. února 1941. Hledám pamětníky válečných let a v jedné z duxfordských hospod dostávám tip. „Ve vesnici Sawston, to je pár kilometrů odsud, žil český letec. Jeho synové tam mají autosalon,“ poradil mi starší muž sedící u baru. Druhý den projíždím po High Street v Sawstonu a na vývěsním štítu čtu Vindis. Setkávám se s bratry Garrym a Nigelem, jenž z náprsní kapsy vytahuje fotografii Františka Vindiše v letecké uniformě. „Původně byl v československém letectvu, ale když přišli Němci, nechtěl s tím mít nic společného, uprchl do Francie a po její kapitulaci přišel do Anglie a zúčastnil se Bitvy o Británii,“ líčí Garry osudy svého otce.
„Tehdy se také seznámil se svou budoucí manželkou. Vrátil se z letu a v důstojnické jídelně se s ní dal do tance. Šel mu mnohem líp než anglická konverzace, takže ji to brzy přestalo bavit. O týden později šel do kina, aby se z filmu přiučil anglicky, a náhodou seděl vedle ní. Skončilo to svatbou a čtyřmi dětmi: máme ještě starší sestru Sonju a nejmladší je Tereza, které táta říkal Terinka.“
Na konci války se vrátili do Československa, do Čejče, odkud František Vindiš pocházel. Brzy ale rodina pochopila, kam poválečné Československo směřuje a paní Vindišová manžela přesvědčila, aby se do Anglie vrátili. František Vindiš opět létal v RAF a později pracoval jako dispečer na kontrolní věži. „Otec byl velmi hrdý na to, co dokázal, že byl součástí Bitvy o Británii, spolu se svými krajany, všichni na to byli velmi hrdí a také milovali svou vlast,“ říká mi na rozloučenou Nigel, sám hrdý na to, co jeho táta za II. světové války dokázal.