Tak tichá voda, hluboká a k smrti smutná.
Les kolem tichý, temný a jak myrta rmutná,
břeh zadřímlý a po něm jen mech roste hnědý,
a je-li v mechu květ, je jako z vosku bledý.
(Jan Neruda, Romance o Černém jezeru)
Romantické představy o krásách Šumavy se u nás rozšířily díky našim obrozencům v 19. století a přes všechny civilizační, společenské a technické změny zůstávají dodnes právě šumavská jezera téměř poutními místy, kam člověk přichází s respektem a úctou. Snad je to tou zvláštní velebnou atmosférou hlubokých lesů a okolních skal, snad onou tichou osamoceností jezer, kterou Neruda tak intenzivně vnímal.
Všech osm šumavských jezer vyplňuje skalní prohlubně, takzvané kary, které vyhloubily malé ledovce v dobách ledových. Pět z nich leží na české straně, tři na bavorské, v nadmořských výškách zhruba 1000 až 1100 metrů. Tyto karové ledovce se několikrát do svých skalních kolébek vrátily a pokaždé skálu za sebou narušily tak, že se postupně rozpadávala a řítila, až dostala podobu téměř kolmé, několik set metrů vysoké stěny. A právě tyto kamenné, rozpukané a místy ještě holé skalní srázy se stávají dramatickou přírodní kulisou, která dodává jezerům neobyčejnou impozantnost. Materiál z odlámané skalní stěny i z ledovcového podloží pak každý z ledovců po tisíciletí vynášel a vytlačoval na okraj svého lože, až z nich navršil val čelní morény. Několik zvlášť silných ledovců „naházelo“ obrovské balvany i na svahy ležící pod dnešními jezery. Když ledovce roztály, jejich čelní moréna se stala jezerní hrází a svahové balvany byly nazvány kamenným mořem. V současnosti vedou po jezerních morénových hrázích silnice nebo alespoň turistické stezky. Avšak daleko zajímavější pohled na vodní hladinu je z vrcholů skalnatých jezerních stěn.
I když zalednění Šumavy nebylo velké, přece jen měla původně ledovců víc než osm. Ve zbylých karech však už jezera vyschla nebo jsou těsně před zánikem. To platí například o ledovcové skalní prohlubni na svahu Poledníku, poblíž jezera Prášilského, které se říká Stará jímka.
Ze všech šumavských jezer se největšímu zájmu těší tři z nich – Černé, Čertovo a Plešné, na německé straně pak Grosser Arbersee, Velké Javorské.
Černé jezero je nejznámější a má několik priorit – je nejníže položené, 1008 metrů nad mořem, je největší (18,47 ha) a nejhlubší (maximálně 39,8 m), a to nejen na Šumavě, ale v celé republice. Snad i proto má i jakousi reprezentační funkci. Do jisté míry je také nejvíce spjato s různými společenskými aktivitami, ať už technickými, vojenskými, uměleckými či výzkumnými. Leží pod severovýchodním svahem Jezerní hory, která ostatně dostala jméno právě podle svých dvou jezer. Tím druhým je jezero Čertovo, ale to si našlo místo na jejím jihovýchodním úpatí. K zajímavostem obou jezer patří i fakt, že sedlem, které mezi nimi leží, prochází evropské rozvodí mezi Černým a Severním mořem. Z Černého jezera vytéká Černý potok. Hezky by se to pamatovalo, kdyby odváděl jeho vodu do Černého moře, ale bohužel, tato voda teče přes Úhlavu, Berounku, Vltavu a Labe do Severního moře, zatímco z Čertova jezera vytékající Jezerní potok ústí do rakouské říčky Řezné (Regen) a ta je přes Dunaj napojena na Černé moře.
Černé jezero má tvar trojúhelníku, který můžeme nejlépe obdivovat z vyhlídky na jeho téměř kolmé, 300 metrů vysoké skalní stěně. Tady mimo jiné s údivem zjistíme, že Černé jezero vůbec není černé, ale sytě modré – alespoň za slunných dnů, kdy zrcadlí azurovou oblohu. Málokdo z návštěvníků tohoto jezera postřehne, že pod zpevněnou morénovou hrází vytéká umělý vývod, který vede jezerní vodu na malou hydroelektrárnu v Hamrech, pracující už od dob první republiky. Jezero se dostalo do popředí celorepublikového zájmu v roce 1965, kdy byly na jeho dnu údajně objeveny bedny plné tajných vojenských materiálů z druhé světové války. Až po roce 1989 jsme se dozvěděli, že celá „ostře sledovaná“ akce byla jen propagandistickou inscenací. Mezi botaniky je Černé jezero zase proslulé tím, že v jeho mělčí vodě, v hloubkách 2,5 až 6 metrů, roste u nás jako na jediné lokalitě šídlatka jezerní, drobná vodní kapradinka, která je reliktem doby ledové stejně jako samotné jezero, v němž žije už asi deset tisíc let. Nedaleké Plešné jezero zas okupovala šídlatka ostnovýtrusná.
Plešné jezero leží poněkud stranou ostatních šumavských jezer, v nejvyšším pohraničním hřbetu. Jeho mateřská hora Plechý (1378 m) je mohutným žulovým vrcholem, do jehož boku si ledovec vyhluboval své lože s velkými obtížemi. Ale byl to zdatný ledovec, protože si vytvořil nejmohutnější balvanitou morénovou hráz, která je asi 40 metrů vysoká, a od ní se ještě asi 150 metrů do údolí táhne kamenné moře. Žulové balvany vroubí celý jezerní břeh, a proto se také Plešné dříve nazývalo Balvanité. Svou plochou 7,48 ha je třetím největším jezerem na české straně Šumavy. Jeho maximální hloubka je něco málo přes 18 metrů. Na mnoha místech okolních strmých svahů jsou patrny typické projevy mrazového zvětrávání – skalní hradby, mrazové sruby a další kamenná moře. Strmá skalní stěna, která se zvedá nad Plešným jezerem, je asi 250 metrů vysoká a na jejím skalním stupni stojí od roku 1877 štíhlý obelisk ze žulových kvádrů, věnovaný velkému ctiteli Šumavy, spisovateli Adalbertu Stifterovi, který zde údajně rád sedával. Dnes sem vede žlutá značka a výhled je odtud opravdu jedinečný. Hluboko pod námi leží Vltavická brázda, jejíž rozloha a podivuhodná plochost vynikne až při pohledu z této ptačí perspektivy. Od obelisku lze také obhlédnout téměř celé Lipno, které působí, jako by tu leželo odjakživa. A za Vltavickou brázdou se zvedá vnitřní šumavský hřbet Želnavské vrchoviny s vystupujícím Knížecím stolcem (1226 m). Za pěkného počasí je tu tak krásně, že se člověk ani nediví, že sem Stifter tak rád a tak často chodil. A nejen on. Jezero učarovalo i mnoha jiným umělcům, kteří se například pokoušeli určit, jakou barvu jezero má. Černou, modrou nebo hnědou? Stifter tvrdil, že je černá. Adolf Hejduk však nazval jezero velkým hnědým topasem a byl pravdě nejblíže, protože „nezávislé“ optické přístroje ji označily jako žlutohnědou.
Na bavorské straně je nejvíce navštěvované Grosser Arbersee, Velké Javorské jezero, které leží na jihovýchodním svahu nejvyšší šumavské hory Grosser Arber, Velkého Javoru. Toto jezero má rozlohu asi 7 ha a pod skalní stěnou klesá dno do průzračné, leč temné vody až do hloubky 16 metrů. U jezera je stále živo, protože kolem něj vede silnice ze Železné Rudy do Zwiselu.
Každé ze šumavských jezer má svůj půvab a každé má své osobité znaky, jimiž se liší od ostatních. Jedno však mají společné – jsou temnými perlami uprostřed šumavských hvozdů a jejich návštěva je vždy mimořádným zážitkem.