Památky UNESCO Vysočiny
Význačnou trojici tvoří poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou, historické centrum Telče a soubor židovské čtvrti a baziliky sv. Prokopa v Třebíči. Všechna tři místa jsme podrobně představili v samostatných článcích v čísle, jež jsme věnovali našim památkám UNESCO (ZS 8/2012). Připomenout je ale pochopitelně musíme i tady.
Symbolika pěti
Když Vltava vydala tělo Jana Nepomuckého, generálního vikáře pražského arcibiskupa, svrženého do ní z Karlova mostu, objevilo se nad ním podle legendy pět hvězd. Ty se posléze staly jedním z nejtypičtějších atributů tohoto duchovního, lidmi považovaného za světce dávno před tím, než byl kanonizován. V roce 1719 otevřela, 326 let po jeho smrti, církevní komise Janův hrob a nalezla v něm jeho neporušený jazyk (ve skutečnosti mumifikovanou mozkovou tkáň). V té době již více než půl století sílící kult Jana Nepomuckého získal výrazný impuls. Pro Václava Vejmluvu, opata cisterciáckého kláštera ve Žďáru nad Sázavou, o to silnější, že právě z Janova rodného města přišli první bratři, kteří založili žďárskou filiaci (viz články o žďárském zámku-klášteře v tomto čísle). Hned téhož roku se rozhodl vybudovat nad svým klášterem, na návrší přejmenovaném podle kopce nad původním klášterem nepomuckým, nádherné poutní místo. Pro zajímavost jen připomeňme, že do blahořečení Jana Nepomuckého tehdy zbývaly ještě dva roky a do svatořečení deset let.
Návrhem díla pověřil Vejmluva svého osvědčeného a oblíbeného architekta, Jana Blažeje Santiniho-Aichela (podrobný článek o jeho životě a díle najdete v čísle Česko – Duchovní památky, ZS 3/2013). Ten se mu odvděčil svou snad vůbec nejlepší a nejoriginálnější stavbou ve stylu gotického baroku, do níž zakomponoval složitou symboliku založenou především na číslu pět. Kostel je postaven na půdorysu pěticípé hvězdy, má pět vchodů, pět oltářních výklenků, na hlavním oltáři pět andělů, obklopuje ho desetiboký ambit. Kromě pětky se v symbolice objevuje také trojka odkazující na Nejsvětější Trojici a šestka jako odkaz mariánský. Stavělo se rychle, už v roce 1722 byl kostel vysvěcen.
Renesanční perla
Moravské Benátky, Perla Vysočiny, Jezerní růže, Kamenná báseň – račte si vybrat. Ve všech případech je řeč o Telči, jejíž historické centrum, ze tří stran ohraničené vodou Ulického rybníka, Telčského potoka a Štěpnického rybníka, figuruje na seznamu Světového dědictví coby ukázka plánovitě založeného středověkého města s vynikajícím souborem velmi dobře zachovalých a pozdějšími úpravami prakticky nedotčených renesančních staveb. Na počátku telčské historie byl ve 14. stol. (jakkoli byla podle místní pověsti osada založena už v roce 1099) gotický hrad, kostel sv. Jakuba a rozlehlé tržiště lemované domy. Už tehdy šlo o dílo pánů z Hradce, konkrétně zřejmě Menharta.
Z dnešního pohledu zásadní postavou v dějinách města byl Zachariáš z Hradce, jehož jméno nese i hlavní náměstí v místech středověkého tržiště. Tento vzdělaný a bohatý šlechtic a humanista se na vlastní oči seznámil v Itálii s renesancí a po svém návratu se na počátku 2. pol. 16. stol. rozhodl, že v tomto slohu upraví hrad i město, jež se stále ještě vzpamatovávalo z následků velkého požáru v roce 1530. Významnou postavou proměny gotického hradu v renesanční zámek byl italský architekt a stavitel Baldassare Maggi z Arogna v dnešním Ticinu. K přestavěnému gotickému paláci přibyla dvě nová křídla spojená v patře arkádovým průchodem. Vzhledem k tomu, že žádný z pozdějších majitelů zámku nenarušil původní stav většiny prostor, je zámek v Telči jedním z mála intaktně dochovaných renesančních šlechtických sídel u nás. Přímo před zámkem začíná Zachariášovo náměstí, které s ním tvoří jedinečný architektonický a urbanistický celek. Po obou stranách velmi dlouhého a poměrně úzkého náměstí stojí těsně jeden vedle druhého patrové či dvoupatrové domy s podloubím, jež je jednotícím prvkem celého náměstí. Domy jsou převážně renesanční, v některých případech později barokně či klasicistně upravené.
Společné dědictví
Bazilika sv. Prokopa a židovská čtvrť, bývalé ghetto, v Třebíči byly na seznam Světového dědictví zapsány jako jedinečná připomínka společné existence židovské a křesťanské kultury od středověku až do vypuknutí 2. sv. války. Zároveň tyto památky připomínají dvě významné epochy v dějinách města. Benediktinské opatství v Třebíči bylo založeno v roce 1101 a klášterní bazilika, původně zasvěcená Nanebevzetí Panny Marie, se stavěla zhruba v letech 1220–1260, převážně v pozdně románském slohu, do něhož ale po roce 1240 začala pronikat unikátním způsobem gotika. Klášter zanikl v 1. pol. 16. stol. a kostel téměř dvě století sloužil nejrůznějším světským účelům jako skladiště, sýpka, konírna či pivovar. Na počátku 18. stol. byl ale opraven (práce vedl František Maxmilián Kaňka) a nově zasvěcen sv. Prokopovi.
Nejstarší zmínky o přítomnosti Židů v Třebíči, resp. v jejím okolí, pocházejí už ze 14. stol., ale významnějšího počtu zde dosáhla židovská komunita až během 16. a 17. stol., kdy se z Třebíče postupně stalo jedno z nejvýznamnějších center židovské kultury na Moravě. V 17. stol. tam vznikly dvě synagogy a také hřbitov, na kterém je asi 3000 náhrobků, takže jde o jeden z největších židovských hřbitovů u nás.
Za socialismu se plánovalo, že židovská čtvrť bude kompletně asanována. Naštěstí k tomu nedošlo, z původních 121 domů jich v průběhu doby bylo zbouráno pouze pět. Po roce 1989 byla čtvrť rozsáhle opravována, rekonstrukce se dočkala například Zadní synagoga nebo dům Seligmanna Bauera. Někdejší třebíčské ghetto není jen nejzachovalejší židovskou čtvrtí u nás, ale také první židovskou památkou po Jeruzalému a jedinou mimo Izrael, která byla samostatně zapsána do seznamu Světového dědictví.