V Dubrovníku je úplně všechno – středověká historie, dalmatská uvolněnost, filmové lokace, šílený turistický ruch, nejdražší filigránové šperky v celém Chorvatsku, předvádiví zmrzlináři. Cokoliv chcete, máte na dosah.
Pojďte se mnou, dám vám návod, jak si tohle město, už od roku 1979 součást Světového dědictví UNESCO, zamilovat a hlavně ho milovat po desetiletí pořád stejně. Jsou tu totiž místa a atmosféra, které se nemění. Prozradím vám, co se v nejrůznějších průvodcích tak úplně nepíše.
Dubrovník býval v minulosti velkým rivalem Benátek. Obě města usilovala o stejný cíl – dobře obchodovat. Používala k tomu podobné ekonomické i politické metody, ale do vínku dostala rozdílné přírodní dispozice. Benátky jsou rovina obklopená mořem. Dubrovník v sobě díky rozervaným skaliskům a útesům jedinečným způsobem spojuje drsnou divokost a nonšalantní eleganci. Na každém kroku tu jsou cítit dějiny obranných válek, zasloužených vítězství, racionální politiky i hrdé výjimečnosti. Každý panovník široko daleko si přál ovládat Dubrovník. Už ve 12. stol. byl Dubrovník do značné míry samostatným městským státem, ve 13. stol. se sice dostal pod benátskou svrchovanost, ale od poloviny 14. stol. Dubrovnická republika úspěšně odolávala všem tlakům, byť musela platit tribut tureckému sultánovi. Ovládnout ji se ale nakonec podařilo až Napoleonovi, a to spíše díky souběhu různých historických událostí než vojenské síle.
Do historické části města se obvykle přichází od západu po hlavní třídě Stradun, označované někdy také jako Placa, fotogenické jako málokteré jiné místo. Vstoupíte nejspíš hlavní Pilskou branou a chtěli byste, aby ta nádhera před vámi kompletně rozkvetla, jak je to často vidět na fotkách. Dovoluji si ale připomenout, že ty nejkýčovitější snímky, na nichž se ošlapaná mramorová dlažba leskne jako zrcadlo, jsou pořízeny většinou v noci nebo v zimě. Zkušený cestovatel ví, že k tomu, aby si užil ta nejvytíženější místa, musí je navštívit v době, která masové turistice moc nevyhovuje. Je to jednoduché, stačí si ráno přivstat, nebo sem nejezdit ve vrcholné turistické sezoně.
Hned na začátku třídy Stradun narazíte na obrovskou fontánu. Onofriova kašna pochází z dob, kdy pitná voda bývala ve městech vzácná. Kašna této velikosti byla jednoznačně atributem neobyčejného blahobytu. Své jméno dostala po svém staviteli, který v polovině 15. stol. přivedl vodu do města. Onofrio della Cava postavil několikakilometrový vodovod a hned dvě různé kašny. Do téhle velké přitékalo 70 l vody za sekundu. Dodnes je možné se ve fontáně čvachtat. Pro mne je to největší zázrak v celém městě.
Ještě než se vydáte obdivovat barokní domy na hlavní třídě, zastavte se ve františkánském klášteře skoro naproti zmíněné kašně. Začal se stavět už v roce 1317, a klášterní lékárna tak patří k nejstarším dochovaným lékárnám v Evropě. Mniši v ní připravovali léky až do roku 1901, dnes je součástí klášterního muzea. Moje osobní doporučení ale míří také do rajské zahrady, která se dochovala v téměř stejné podobě, v jaké byla kolem roku 1360 vytvořena. Můžete se tam dosyta oddat přemítání, rozjímání a meditování. A k tomu vám pomáhej prohlížení hlavic sloupů. Každá je jiná, všechny bohatě zdobené nejrůznějšími ornamenty, květy, zvířaty, symboly. Je to intimně překrásné.
Naprostou povinností pro každého turistu jsou dubrovnické hradby – a nejlepší by bylo, psát to s vykřičníkem. Důvodů, proč se na ně vypravit, je mnoho. Do popředí se v posledních letech prodral fakt, že posloužily jako kulisy pro seriál Hra o trůny. Hradby jsou dlouhé skoro 2 km a na mnoha místech se z nich můžete pokochat výhledy na střechy nebo do úzkých uliček. Nejspíš nevynecháte selfíčko, kde v pozadí bude Tvrđava Lovrijenac neboli pevnost sv. Vavřince. Tímhle pohledem na pevnost zůstávám vždy uchvácena. Už jen to, jak se tam dostal stavební materiál je nepochopitelné. Úžina mezi hradbami starého města a skaliskem s pevností se často označuje jako „dubrovnický Gibraltar“. Když je příjemné počasí, hlavně ne…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Chorvatské pobřeží