Kdo by neslyšel o prehistorických malbách v kantaberské jeskyni Altamira. Byla první z řady, zapsaná na seznam Světového dědictví UNESCO už v roce 1985. V roce 2008 k ní přibylo dalších 17 jeskyní s uměleckými projevy našich dávných předků. Nacházejí se v horách podél celého Biskajského zálivu, nejen v Kantábrii, ale i v Asturii a Baskicku. Španělský spisovatel a filosof Miguel de Unamuno je nazývá žilkami Španělska a Carlos Fuentes poeticky píše, že v těchto jeskyních začalo tlouct srdce Španělska.
V dnešním rozsahu je celá památka zapsána jako „Jeskyně Altamira a paleolitické jeskynní umění severního Španělska“. Altamiru poprvé objevil v roce 1868 asturský cihlář Modesto Cubillas při náhodných toulkách horami. O svém objevu informoval vlastníka pozemků a amatérského archeologa Marcelina Sanze de Sautuolu. Sdělení v něm však nevyvolalo žádnou zvědavost a na lokalitu zavítal až o mnoho let později. V roce 1879 tam vzal i svou dceru Marii, která se považuje za skutečnou objevitelku maleb, neboť v jeskynním komplexu odbočila do vedlejšího prostoru, kde ji čekalo obrovské překvapení. Nad tím, co spatřila, zůstala v údivu stát a honem volala svého otce. Živé barevné výjevy na skalních stěnách i jemu vyrazily dech.
Sanz de Sautuola byl přesvědčen, že malby jsou dílem našich dávných předků, a ihned o nich informoval vědce zabývající se prehistorií. Nikdo však tehdy nevěřil, že by takovou nádheru mohli vytvořit prehistoričtí lidé. Našli se i tací, kteří Sanze de Sautuolu podezřívali, že malby vytvořil sám, aby se proslavil. O autentičnosti a stáří maleb se vedly sáhodlouhé vědecké spory. Satisfakce se Sanz de Sautuola za svého života nedočkal, protože do jeho smrti v roce 1888 vědci spor nevyřešili.
Obrat nastal poté, co byly podobné malby objeveny v roce 1895 v jeskynních systémech na francouzské straně horského masivu. A tak teprve na počátku 20. stol. historikové znovu obrátili pozornost k jeskyni Altamira a definitivně uznali stáří jejích maleb. Tyto závěry potvrdila i později vyvinutá uhlíková metoda. Malby v Altamiře skutečně vytvořili lidé žijící ve starší době kamenné, v rozmezí let 40 000–10 000 př. n. l.
Samotná jeskyně ve svahu nad řekou Saja nedaleko malebné a hojně navštěvované obce Santillana del Mar se skládá z několika prostor propojených chodbami. Největší nádheru najdete ve Velkém sále, jemuž se někdy říká také Velký salon, Velký barevný sál, Galerie, sál Zubrů, Šperkovnice, Sixtinská kaple jeskynního umění a všelijak jinak. Všechny názvy vypovídají o výjimečnosti nálezu a uměleckém cítění tehdejších lidí, kteří žili ve společensky hierarchizovaných skupinách o 20 až 30 jedincích, živili se lovem a sběrem rostlin. Jejich život v jeskyni se odehrával u vchodu, kde bylo světlo, a tak se předpokládá, že sál, v němž byly nalezeny malby, sloužil jako jakási svatyně. Tito lidé sice ještě nežili usedlým způsobem života a ještě se nevěnovali zemědělství, ale už uměli vyrábět nejrůznější jednoduché nástroje, jako byla rydla, škrabky a lovecké zbraně…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Španělské památky UNESCO