Arlingtonský hřbitov
Přes svou nevelkou rozlohu nabízí Washington, D. C. jednu z největších koncentrací pamětihodností v USA. Turisté často nevědí, co dřív – zda se věnovat návštěvám federálních úřadů, prohlížet pečlivě vedené sbírky washingtonských muzeí či strávit nějaký čas v některém z monumentálních památníků. Přesto si téměř každý najde chvíli, aby překročil řeku Potomac, která tvoří jihozápadní hranici Kolumbijského distriktu, a tam – na samém okraji státu Virginie – navštívil hřbitov. Není jen tak ledajaký: tabulka u vstupu praví, že vstupujeme na nejposvátnější půdu Spojených států. Na Arlingtonském národním hřbitově totiž leží zesnulí ve cti a slávě…
Arlingtonský hřbitov zaujímá čelní místo mezi 147 národními hřbitovy v USA. Není to jeho velikostí, ale spíše polohou a historií. Hřbitov má rozlohu něco přes 253 ha a svému účelu slouží od války Severu proti Jihu. Vzhledem k tomu, že sem byly přeneseny rovněž ostatky padlých z války za nezávislost a války s Velkou Británií v roce 1812, leží tu veteráni ze všech válečných konfliktů, které Spojené státy kdy vedly. Stále se zmenšující prostor vedl k tomu, že se několikrát zpřísnila pravidla o právu na pohřbení do nejposvátnější půdy. Přesto se zde koná v průměru 27–30 pohřbů denně. Na hřbitově jsou uloženy ostatky více než 400 000 veteránů a jejich rodinných příslušníků. Leží zde hrdinové prvních aviatických pokusů, členové nešťastných posádek raketoplánů Challenger a Columbia, oběti teroristických útoků, stejně jako dobyvatelé severního pólu či slavný mistr těžké váhy – boxer Joe Louis.
Přestože na hřbitově najdeme i impozantní památníky, nejčastěji se zde naskýtá pohled na nekonečné řady jednotných náhrobků zasazených do zeleného trávníku. Bez ohledu na hodnost a postavení tu bok po boku odpočívají ti, jejichž společnou ctí byla služba své zemi.
Custisové a Leeové
Na nejvyšším místě hřbitova se tyčí stožár s americkou vlajkou, která se spouští na půl žerdi vždy 30 minut před prvním pohřbem a setrvává tak až do konce posledního obřadu každého dne. Hned za stožárem stojí nápadná stavba, s níž je spojena historie vzniku hřbitova. Její jméno – Arlington House – dalo také název celému hřbitovu. Původním majitelem domu i pozemků byl John Parke Custis, syn Marthy Washingtonové z prvního manželství. Protože však zemřel v pouhých 26 letech během války za nezávislost, jeho dvě nejmladší děti vyrostly v rodině své babičky a prvního amerického prezidenta. Syn, George Washington Parke Custis, který nesl i slavné jméno svého nevlastního dědečka, se stal v dospělosti dědicem pozemků a nechal zde vybudovat svůj dům. Šlo o typické jižanské sídlo, jaké se v Americe označuje slovem antebelum – výstavní reprezentativní usedlost postavená v době před válkou Severu proti Jihu.
G. W. Custis patřil k místní smetánce. Když dospěla jeho jediná dcera Mary Anna, provdala se za svého vzdáleného bratrance z Virginie, Roberta E. Leea. Lee byl pravým prototypem jižanského aristokrata. Kromě péče o dům a přilehlou plantáž udělal i úspěšnou kariéru v armádě a v domě prožil se svou manželkou 30 let spokojeného života. Rodinnou idylu však přerušil konflikt mezi Severem a Jihem. Leeovi bylo nabídnuto vrchní velení při obraně Washingtonu. Virginský patriot se musel rozhodnout mezi svou věrností k Unii a láskou k rodné Virginii. Stěny jeho pracovny se prý staly svědky bezesné noci, kdy musel učinit zásadní rozhodnutí. Ráno 20. 4. 1861 odjel do hlavního štábu a rezignoval na všechny své funkce v unijní armádě. Krátce na to odjel do Richmondu, kde nabídl své služby konfederačním jednotkám. O něco později byl jmenován generálem severovirginské armády. Do Arlingtonského domu se již nikdy nevrátil.
Konfiskace
Krátce po odjezdu manžela opustila místo i paní Leeová. Seveřanští generálové si rychle uvědomili strategický význam návrší a jedné noci překročily jejich jednotky řeku Potomac a obsadily celou oblast. Z domu se stal hlavní stan obrany hlavního města.
Jak nabýval krvavý konflikt na intenzitě, docházely oběma bojujícím stranám peníze. V roce 1862 odhlasoval Kongres zákon o výběru pozemkové daně na povstaleckém území. Když vešel v platnost, byla paní Leeová vyzvána, aby se dostavila do Washingtonu a jako právoplatná držitelka arlingtonské usedlosti zaplatila daň ve výši 92 dolarů a 7 centů. Zákon navíc pravil, že poplatníci musí plat…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Washington, D.C.