Australské zvláštnosti
Někdy si říkám, že nejjednodušším způsobem, jak psát o australských zvláštnostech, by bylo psát o věcech, které jsou v Evropě zcela běžné a normální. Protože to, co je běžné v Austrálii, je pro návštěvníky z Evropy naprosto neobvyklé. Posuďte sami.
Při cestě podél východního pobřeží na sever k obratníku Kozoroha, tj. do tropů, jsme minuli nezvyklý ukazatel „Town of 1770“. Vesnice, která se oficiálně jmenuje Seventeen Seventy, vznikla v místě, kde roku 1770 přistál James Cook. Vjezd do australských tropů jsme oslavili v Hladovém Jackovi (Hungry Jackʼs). Pod tímto kuriózním názvem se skrývá australská franšíza řetězce rychlého občerstvení Burger King. A pak nás konečně čekalo setkání s hlavní australskou zvířecí specialitou – klokany. Je sice pravda, že místní považují jejich maso za lahůdku, ale stačilo se podívat v národním parku Cape Hillsborough klokanům do očí, aby člověk pochopil, že všechno ochutnat nemusí. Ochutnat ne, ale vidět ano. Ráno po východu slunce předváděly na místní pláži dvojice klokanů opakovaně speciální „tance“, při kterých se zdálo, jako by klokani trénovali kickbox. Od zdání není daleko k pravdě – „tancující“ klokani jsou samci, kteří svádějí souboje o teritorium, samice a potravu. My jsme jim příliš nevadili, na fotografování jsme k nim mohli přijít docela blízko.
U Townsville jsme odbočili do vnitrozemí, na které jsme se opravdu těšili. A opět jsme vyhlíželi klokany, kteří se obvykle pasou v příkopech u silnice, kde kondenzuje voda a roste tráva, jež je často jedinou zelení v širokém okolí. Místo klokanů však na nás čekalo jen zklamání. Pršelo a okolní polopoušť rovná jako stůl se zelenala. Teď byli klokani všude jinde, jen ne tam, kde jsme je očekávali, tj. u silnic. Zato much bylo víc než dost. Nekousaly, „jen“ nás otravovaly, stejně jako otravují dobytek. My na rozdíl od koní a krav nestřečkovali, ale nasadili si včas na hlavu protikomáří síťku, kterou si nezapomeňte na cestu do Outbacku přibalit. Se západem slunce mouchy zmizely, ale místo nich nastoupili komáři.
I když jsou klokani symbolem Austrálie a najdeme je na dolarové minci i ve znaku vlajkové letecké společnosti Qantas Airways, byli po dlouhá léta oblíbeným terčem lovců a ani dnes to nemají úplně jednoduché. V době sucha se na pastvu do příkopů u silnic stahují kvečeru, ve stejnou dobu, kdy na silnice vyrážejí i tzv. silniční vlaky – až 53 m dlouhé a několik desítek tun těžké kolosy tvořené tahačem a několika návěsy a přívěsy. Ochranný rám před maskou chladiče mají hlavně kvůli střetům s klokany. Ti, oslněni světlem reflektorů, skáčou pod jejich kola stejně jako u nás srnky.
Když někdo najde u mrtvé samice živé mládě, může ho odevzdat do klokaního sirotčince. Doma si ho ponechat nesmí, přestože se dá malý klokánek vychovat podobně jako pes. Podle místních zákonů je ale klokan divoké zvíře a patří do přírody. Mláďata ze sirotčinců se tam ale vypouštět nesmí, protože (opět podle zákona) si už zvykla na lidi. Co tedy s nimi? Čeká na ně život v zoologické zahradě, v safari parku nebo u někoho, kdo má povolení vlastnit dospělého klokana.
To vše nám vyprávěl v Coober Pedy majitel galerie s aboriginským uměním Josephine, u které funguje také klokaní sirotčinec, který sem přivádí dost návštěvníků. Při naší návštěvě tu byl kromě několika dospělých klokanů, jež si zahráli i v televizi a podívali se až do Londýna, také šestiměsíční klokánek, kterého majitel vypiplal od dvou týdnů. Žil v tašce vystlané ručníkem a každé čtyři hodiny dostával nízkotučné mléko. Majitel galerie ho opatrně vyndal na zem a přinesl novou tašku s čistým ručníkem. Otevřel ji a klokánek hned skočil dovnitř. Pán ho jako správný podnikatel otočil hlavičkou z tašky ven a obešel s ním všechny návštěvníky. Selfíčko si udělal každý. A každý také pohladil jeho jemňounký kožíšek a podíval se do jeho velkých, jakoby srnčích očí.
V Coober Pedy jsme také poznali další „nej“, třeba největší teplo. Když jsem se šla dopoledne na chvíli projít, teploměr ukazoval 45 °C, odpoledne ve stínu ještě o dva stupně víc. Alespoň trochu stínu pro naše auto poskytla budova místního golfového klubu, který bychom tu rozhodně nečekali. Uprostřed rozpálené polopouště vybudovali zdejší nadšenci 18jamkové hřiště, na kterém ovšem mohou hrát jen v noci svítícími míčky nebo během místní zimy, když je méně než 36 °C. Místo obvyklého trávníku tvoří povrch hřiště písek a obarvené kamínky, místo uměleckých děl ho zdobí zbytky starých těžebních strojů. Coober Pedy je totiž známým nalezištěm opálů. Oprávněně se mu někdy přezdívá „světové hlavní město opálů“. Asi 95 % všech opálů na trhu pochází z Austrálie a Coober Pedy je jedním z jejich hlavních nalezišť. První opály našel v těchto místech roku 1915 Willie Hutchison. Od následujícího roku sem začali přicházet jejich hledači a současně s tím začalo vznikat městečko. V dobách bez klimatizace ale život často směřoval pod zem, do starých těžebních jam. Dodnes můžete ve městě navštívit podzemní galerie, podzemní kostel, zčásti je pod zemí i čtyřhvězdičkový hotel.
Opál je chemicky vodnatý oxid křemičitý, jehož povrch hraje – opalizuje – všemi barvami, nejcennější jsou opály temně modré až černé. Díky opálům je složení místního obyvatelstva opravdu mezinárodní, prý na padesát národností. Do historie města se zapsal i Čech Vláďa Tichý, který roku 1956 zdokonalil stroj na separování opálů od hlušiny. Nám ukazoval opály Řek Kostas, majitel jednoho z klenotnictví. Dřív sám také hledal, vždyť tady žije už půl století: „Před čtyřiceti lety jsme vyjeli 30 km někam kopat a vydělali za den i padesát dolarů. Dnes stojí padesát dolarů jen cesta a nafta do strojů. Lidí tady ubývá.“
Ani my jsme se v rozpáleném městečku příliš nezdrželi, ale v klimatizovaném prostředí turistické informační kanceláře jsme se na chvilku zastavili. Díky tomu jsme se třeba dozvěděli, že „nedaleko“, což je v australském měřítku 150 km, leží Anna Creek Station, největší dobytčí farma na světě o rozloze více než 23 500 km2. Počet chovaných zvířat se mění podle množství srážek. Po katastrofálním suchu, které jižní Austrálii postihlo v prvních letech našeho století, klesl v roce 2008 na pouhých 1500, ale většinou se pohybuje kolem 10 000 a v dobré sezoně dokáže farma uživit i více než 16 000 zvířat.
Naše poslední unikátní setkání s klokany proběhlo na jihu kontinentu, v Anglesea na Great Ocean Road. Na zdejším golfovém hřišti se kromě hráčů pohybuje také na 300 klokanů obrovských, kteří jsou zde doma a vůbec se nebojí lidí. K incidentu došlo zatím jen jednou, když golfový míček poranil klokanovi krk a zvíře museli odvézt k veterináři. Od roku 2015 pořádá golfový klub pravidelné pětadvacetiminutové „Kangaroo Tours“ v elektrovozíkách, při nichž se návštěvníci dostanou do bezprostřední blízkosti klokanů. A zase tu narazíme na australskou zvláštnost – s obdobou zdejší varovné tabulky „Pozor na hady a klokany“ se v Evropě určitě nesetkáme.