Ze tří největších měst v Ticinu je Bellinzona tím, do kterého se jezdí především za historií. Vždyť které město nejen v Ticinu, nejen ve Švýcarsku, ale na celém světě se může pochlubit hned třemi hrady?
Bellinzona je od roku 1878 hlavním městem kantonu, před tím se v této funkci střídala v šestiletých intervalech s Luganem a Locarnem. Její historie je však podstatně delší a vždycky v ní hlavní roli hrála strategická poloha. Město leží v úzké údolní nížině řeky Ticino, kousek pod místem, kde se sbíhají cesty směřující k jihu ze tří alpských průsmyků, Gotthardského, Lukmanského a San Bernardino. Když naši dávní předkové v mladší době kamenné objevili rulový výchoz se strmými svahy a docela rovnou plochou na vrcholu, který se tyčil uprostřed údolí asi 40 m nad okolní rovinou, snadno pochopili, že obtížně přístupné, zato lehce bránitelné místo je ideální k tomu, aby se tam usadili. Archeologové potvrdili, že stopy nepřetržitého lidského osídlení na skále, kde dnes stojí největší a nejstarší z bellinzonských hradů, Castelgrande, sahají minimálně do pátého tisíciletí př. n. l. Zdejší osada tak patřila k nejstarším trvalým lidským sídlům na území Švýcarska. Další, jen o trochu mladší osada existovala na jihu Ticina, na Monte San Giorgio. Archeologické nálezy dokládají, že obyvatelé obou osad mezi sebou museli komunikovat a už tehdy využívali obchodní stezku z Bellinzony na jih. S plynoucím časem stoupal stále více také význam cest vedoucích z Bellinzony na sever. Možnost kontrolovat v jednom z jejích nejužších míst obchodní trasu spojující západní Evropu s Pádskou nížinou se stala hlavním důvodem, proč měli o Bellinzonu zájem Keltové, Římané, Langobardi, italská města i rodící se Švýcarská konfederace.
Osada na skále byla poprvé opevněna ve 4. stol. a postupně se proměnila v maličké městečko. Od 13. stol. se pak začalo rozvíjet vlastní město pod skálou, zatímco na jejím vrcholu vznikl regulérní obranný hrad, jediný dochovaný představitel středověké pevnostní architektury této velikosti v celém alpském prostoru. Dominují mu dvě vysoké věže nazývané Bílá (Torre Bianca) a Černá (Torre Nera), které vznikly už na přelomu 13. a 14. stol. Viscontiové, kteří přišli do Bellinzony roku 1340, hrad a především jeho opevnění rozšířili. Hradby už nechránily pouze samotný hrad, ale rozbíhaly se i z hradního vrchu do města. Na západ směrem k řece vybíhala zeď zvaná Murata, na opačnou stranu směřovala hradba přes město k východnímu svahu údolí, kde se napojovala na opevnění druhého, menšího hradu Montebello z konce 13. stol. Třetí, nejmenší a nejmladší z bellinzonských hradů se jmenuje Sasso Corbaro a stojí rovněž na východním úbočí údolí Ticina, ještě o kus výše než Montebello. Jeho vybudování spadá až do závěrečné fáze opevňování Bellinzony, která nastala za Sforzů v poslední čtvrtině 15. stol. jako důsledek stále sílícího tlaku Švýcarů. V té době byla také prodloužena Murata až k řece, čímž bylo údolí kompletně přehrazeno. Na Muratu navazoval most, na jehož druhé straně stála věž kontrolující říční provoz. V Muratě byla u řeky brána, kterou ale směli používat pouze pastevci s dobytkem. Všichni ostatní museli k vstupu do města či jeho opuštění použít některou ze tří městských bran, kde se mj. platilo clo z převáženého zboží – na severní straně to byla Porta Tedesca, na jižní Porta Milano, pozdější Porta Lugano, a na západní straně Porta Locarno. Tyto brány se nedochovaly, stejně jako most přes Ticino a dolní část Muraty, které byly zničeny při povodni v roce 1515. Poté už nebyly obnoveny, protože ve stejném roce definitivně ovládli Ticino Švýcaři, a mohutné obranné opevnění tak už nebylo potřeba. Bellinzonu spravovaly až do vytvoření Helvétské republiky v roce 1798 společně kantony Uri, Schwyz a Unterwalden, z nichž každý obsadil s malou posádkou jeden z hradů. Během 19. stol. začaly hrady chátrat, Castelgrande sloužil jako kantonální vězení a arzenál, pro který byla přistavěna nová budova. Naštěstí už hned na začátku 20. stol. se začalo s prvními opravami, které postupně pokračovaly tak úspěšně, že v roce 2000 byly všechny tři hrady s veškerým dochovaným opevněním zapsány na seznam Světového dědictví UNESCO jako jedinečná ukázka feudální obranné architektury v Evropě.
Všechny tři hrady jsou přístupné veřejnosti, v každém je malé muzeum. Vzájemně si také zajišťují skvělé výhledy – od Montebella je nejlepší pohled na Castelgrande, z něhož jsou zase výborně vidět oba hrady na východních svazích údolí. Během roku se na hradech a kolem nich konají různé akce. Nejatraktivnější a nejpestřejší z nich je určitě La Spada nella Rocca, doslova „Meč v pevnosti“. Dvoudenní středověký fe…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Ticino