Bělověžský prales
Největší prales Evropy je zbytkem původního neobhospodařovaného lesa, který kdysi pokrýval většinu našeho kontinentu. Táhne se mezi řekami Narewka a Hwożna na ploše 1418 km2, přičemž Polsku patří jen asi desetina – a podle toho si ji i chrání. Bělorusové si zase ostře hlídají svou hranici, stále ještě ostnatým drátem. Od roku 1979 je prales na seznamu Světového dědictví UNESCO.
Puszcza Białowieska se rozkládá na severovýchodě Polska, jméno má podle pohraniční vsi Białowieża, která patřila tomu, kdo se zrovna proháněl oblíbeným loveckým revírem, ať už to byla litevská knížata, polští králové, ruští carové, němečtí či sovětští vojáci.
Polský král litevského původu Vladislav II. Jagello živil zdejšími zvířaty v roce 1410 své vojsko před bitvou u Grunwaldu, takže se tu někde musel pohybovat i Jan Žižka, který mu tehdy v boji pomáhal. První dochovaný dokument o ochraně zdejší přírody je z roku 1538, z doby panování Zikmunda I. Starého: ukládá přísné tresty za pytláctví a dokonce trest smrti za zabití zubra, ačkoli prales nepřestal být loveckým revírem. Vladislav IV. Vasa roku 1639 osvobodil vesničany od daní, když budou o les dobře pečovat. Kromě toho vyráběli dehet a těžili drobná ložiska železné rudy. Když po prvním dělení Polska připadl kraj Rusku, syn Kateřiny Veliké Pavel I. všechna privilegia zrušil a ochranu lesa taky. Během 15 let poklesl počet zubrů na 200 zvířat. Teprve jeho nástupci ochranu zubrů obnovili, takže koncem 19. stol. už jich byl zase skoro tisíc.
Za první světové války však německá vojska zubry nemilosrdně střílela; poslední byl zabit v lednu 1919, za polské války proti Sovětům. Když byla v roce 1921 vyhlášena přírodní rezervace, nebylo už koho ochraňovat. V zoologických zahradách po celém světě žilo tehdy už jen 54 zubrů. Polsku se podařilo čtyři z nich odkoupit a odchovat 16 mláďat, když plány na záchranu zubrů zkomplikovala další válka. V roce 1939 obsadil oblast Sovětský svaz a polské obyvatelstvo bylo odtud deportováno na Sibiř. V roce 1941 přišli Němci a vyhnali pro změnu sovětské obyvatele. Hermann Göring tu hodlal vytvořit největší lovecký revír světa, ale nakonec se zde usadili hlavně partyzáni, polští i sovětští.
Po skončení druhé světové války záchrana zubrů pokračovala, v roce 1952 byli konečně první zubři z chovné stanice vypuštěni do volné přírody a o pět let později se v ní narodilo první tele. Dnes žije v polské části Bělověžského pralesa kolem 500 zubrů a jejich počet se dokonce musí regulovat. Omezuje se i počet návštěvníků. Do pralesa se můžete vydat jen s průvodcem a za tučný obolus, přičemž naděje na spatření zubra je malá, zvláště v létě, kdy brání v rozhledu listy stromů. Průměrný věk zdejších stromů je 73 let, ale v centru pralesa jsou i staleté duby letní o výšce až 40 m (Jižní císař) a obvodu kmene 690 cm (Velký Mamamuszi). O Jagellonském dubu, který padl v roce 1974, se tvrdilo, že pamatoval bitvu u Grunwaldu, ale ve skutečnosti byl starý „jen“ asi 450 let. Padlé kmeny této velikosti se rozkládají zhruba 70 let. O lesích a jejich obyvatelích vám hodně povědí v muzeu přírody, zvířata jsou tam ale pouze neživá. Ta živá najdete v malé zoologické zahradě. Hned mezi prvními spatříte velkou vzácnost – zubroida, křížence zubra s domácím skotem. Dělí se tu o pozornost s „pravými“ zubry, losy, vlky a také zpětně vyšlechtěnými divokými koňmi vzhledově podobnými původnímu vyhubenému tarpanu lesnímu. Plemeno se nazývá konik polski. Zažili jsme tu sice deštivé letní počasí, ale nelitovali jsme: právě za deště jsou totiž zvířata aktivnější. Za slunce se raději schovávají do stínu. Proto sem nejvíce návštěvníků přijíždí v zimě. Ostatně za hranicí vyhlásili Bělorusové prales za domov Dědy Mráze a roku 2004 tam otevřeli Muzeum Nového roku. Cizinec se však musí do tohoto ráje vypravit nejen s vízem, ale i běloruským zdravotním pojištěním, které se shání velmi nesnadno. Proto je přece jen jednodušší zůstat na polské straně.
Bělověžský prales