V biblické knize Genesis se hovoří o údolí řeky Jordán kolem Mrtvého moře jako o „zahradě Hospodinově“. Ztotožnění Betánie Zajordánské s místem, kde byly položeny základy křesťanské víry, kde žil a kázal Jan Křtitel a kde pravděpodobně pokřtil i Ježíše Krista, se považuje za jeden z největších archeologických objevů nejen v rámci Blízkého východu.
V Betánii probíhá nepřetržitý výzkum už od roku 1996. Dosud zde byly objeveny pozůstatky 11 byzantských kostelů, 5 bazénů, kde se křtilo, základy ubytoven pro poutníky a také podzemní jeskyně, které obývali mniši. Od 12. až do začátku 20. stol. tu působili mniši řecké pravoslavné církve. Od roku 1948 bylo „území nikoho“ nepřístupné. Po uzavření mírové smlouvy mezi Jordánskem a Izraelem v roce 1994 a odstranění min byla lokalita zpřístupněna archeologům a poté veřejnosti.
Betánie Zajordánská
Jméno Betánie je aramejského původu, znamená „dům přechodu“. Jordánci lokalitu nazývají al-Maghtas, „místo křtu“. Ve starověku byla známa též pod řeckým jménem Sapsafas, některé verze Nového zákona používají označení Bethabara. Místo chovají v úctě křesťané i muslimové. Jana Křtitele muslimové uctívají jako proroka Jahjá bin Zakarijá (Jana, syna Zachariášova). K lokalizaci místa „na východním břehu Jordánu“ posloužilo několik zdrojů, text Bible, zápisky poutníků a cestovatelů a především mozaiková mapa Svaté země objevená v podlaze ortodoxního kostela sv. Jiří ve městě Mádaba. V Bibli nacházíme četné zmínky. Když se Lot oddělil od Abrama, vztyčil stany na planině Jordánu. Mojžíš odsud putoval na horu Nebó, kde zemřel. Jozue převedl kmeny na druhý břeh řeky, když hladina Jordánu zázračně poklesla. Od 6. stol. tudy vedla poutní cesta z Jeruzaléma a Jericha přes Hisbán na horu Nebó. Poutníci si jako suvenýry odnášeli posvátnou vodu a půdu, v oděvu, ve kterém se nechávali pokřtít, se dávali i pohřbít. Po nástupu islámu řady poutníků prořídly, putovali sem pouze odvážlivci a dobrodruzi, protože oblast se nepovažovala za bezpečnou. Až do 11. stol. ale přinášeli cestovatelé mnoho detailů o kostelech v Betánii. Poslední záznamy pocházejí z období křížových výprav. Příroda tu tehdy vypadala úplně jinak, byla to zalesněná krajina, kde žili lvi, medvědi a levharti. Přírodní katastrofy a války křižáků s muslimy přispěly k tomu, že koncem 15. stol. se ocitla celá lokalita v ruinách.
Eliášův kopec a vesmírná loď
Jako významné centrum biblických událostí bylo identifikováno Vádí al-Charrár, jehož dominantou je vrcholek označovaný jako Elijášův kopec (Tell al-Charrár či Tell Mar Iljás). Právě zde vystoupil prorok Elijáš v ohnivém voze na nebesa. Příznivci UFO a zastánci konspiračních teorií mají v této mystické biblické události jasno – starozákonní prorok Elijáš nastoupil do létajícího talíře a možná i on a ostatní proroci byli mimozemského původu, a proto konali zázraky a lidé k nim vzhlíželi. Elijášův kopec ukrývá též jeskyni, kde žil Jan Křtitel. Nedaleko byly odkryty ruiny byzantského Rhotoriova kláštera se zbytky dvou kostelů a mozaikovou podlahou s řeckými nápisy. O pár metrů dál objevená pravoúhlá modlitebna je jedním z nejstarších křesťanských kultovních míst na světě. V okolí se našly pozůstatky pěti kostelů z 5. stol., studny, vodní cisterny, kanály a také vodní nádrže, ve kterých se křtilo. V místě se vyskytuje několik pramenů, které vytvářejí přirozené bazény a napájejí řeku Jordán. V roce 1999 byl na Elijášově kopci vztyčen symbolický oblouk z 63 kamenů na památku úmrtí milovaného krále Husajna v pouhých 63 letech. Počátkem nového tisíciletí sem zavítal v rámci spirituální poutě po Svaté zemi i papež Jan Pavel II. Poté, co zde kázal pod širým nebem, vešlo místo ve známost jako „kostel Jana Pavla II“.
U návštěvnického centra nastupujeme do kyvadlového minibusu, pohybovat se po lokalitě bez průvodce není povoleno. Pro věřící křesťany je návštěva místa velice emotivní. Na víře se dobře vydělává, zastavujeme proto u obchodu, kde si návštěvníci mohou za nemalé peníze zakoupit různé nádobky na vodu z řeky Jordán nebo kříže se zdejší prstí, aby je smočili v posvátné řece. Je březnové dopoledne, vzduch je prosycen vlhkostí, ale slunce ještě nemá takovou sílu a ani pověstná hejna much nás neobtěžují. Mezi bujarou zelení, rákosem a tamaryšky září sytě růžové květy divokých třešní. Poslušně následu…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Jordánsko