Svou rozlohou se ostrov Bohol řadí na desáté místo ve filipínském souostroví. Přesto je na mapě snadno přehlédnutelný. Ve střední části Filipín nazývané Visayas ho svým významem zastiňují dva větší sousedé: centrum kultury a dopravní tepna Cebu a ještě o něco větší zelený ostrov Negros. Navzdory tomu patří malý Bohol mezi jedno z nejnavštěvovanějších míst země. Za svou popularitu vděčí dvěma přírodním kuriozitám.

Za první z nich se musí až do samého středu ostrova. V oblasti mezi městy Carmen, Batuan a Sagbayan leží zhruba na ploše 50 km² tzv. Čokoládové kopce, které znamenají pro Bohol to, co rýžové terasy pro severní Luzon. Jsou lákadlem pro návštěvníky i symbolem celého ostrova. Jméno si vysloužily díky hnědé barvě svých svahů, kterou získávají s postupujícím obdobím sucha (duben, květen), kdy odumírá nízká vegetace, jež je pokrývá po zbytek roku. Celkem se takto každý rok promění 1268 kopců, což je nejnižší uváděný údaj o jejich počtu, existuje však i číslo skoro o polovinu větší. Některé z nich jsou jen 30 m vysoké, jiné se tyčí až do výšky 100 m. Jejich koncentrovaný výskyt a bujná okolní vegetace dávají krajině nezapomenutelný ráz.

Vnitřek „obřích krtičinců“, které kopce připomínají, ale čokoládou vyplněný rozhodně není. Jejich základ tvoří vápenec obsahující fosilní zbytky pleistocenních dírkonožců, korálů, měkkýšů a řas. Vápenec odolával neúnavné erozi už od období třetihor, kdy byl celý ostrov zalitý mělkým mořem. Stáří sice stanoveno bylo, ale průběhem procesu, který obnažil zdejší vápenec, si zatím ani samotní geologové úplně jistí nejsou. Dohady směřují nejčastěji k teorii eroze méně odolného materiálu, který je pozůstatkem korálových útesů. Při ústupu moře byly odnášeny méně odolné sedimenty a kopečky začaly vystupovat nad okolní krajinu. Záhadou ale zůstává velmi pravidelný tvar objevující se takřka u všech kopců. Dalším možným vysvětlením by mohlo být spolupůsobení tektonických pohybů a eroze. Díky vlivu srážek, povrchové vody a větrné eroze působících po tisíce let docházelo k obrušování a jemnému ohlazování terénu a současnému vyzdvihnutí spodních vrstev díky tektonickým pohybům. Vrcholky byly vystaveny nepřízni počasí déle než jejich úpatí, kde se udržely zbytky půdy, na níž se dnes intenzivně pěstuje rýže.

Ucho pověrčivých Filipínců ale spíše přijme poetičtější vysvětlení. Legenda praví, že ostrov kdysi obývali dva obři, kteří po sobě v zápalu boje začali házet hlínou a kamením. Po několikadenním boji se přece jen usmířili a společně opustili ostrov. Nepořádek, který za sebou zanechali v podobě čokoládových kopců, je dodnes připomíná. Jiní věří romantičtějšímu mýtu vyprávějící o obru jménem Arogo a jeho lásce ke smrtelné dívce Aloye. Po její smrti Arogo tolik naříkal a plakal, až se jeho slzy proměnily v kopce, a uchovaly tak v sobě jeho žal.

Podobné krasové útvary můžeme najít i jinde po světě, například v Karibiku, Číně i v Thajsku. Ale jen na Boholu se pyšní takovou pravidelností a malebným dojmem. Pokud byste čekali, že v tak pohádkové krajině žijí nevšední obyvatelé, nejste daleko od pravdy. V zelených houštinách pod úpatím kopců žijí noční skřítkové. Každý, kdo kdy viděl nártouna filipínského, by jistě souhlasil. Vždyť i v místní rezervaci mají u vstupu vedle fotografie zvířátka podobenku jedné z postav Tolkienovy trilogie. A podobnost je opravdu pozoruhodná.

Nártouni jsou často mylně označováni jako nejmenší opice na světě. Ve skutečnosti ale tvoří v rámci primátů samostatnou vývojovou větev. Nártoun filipínský není sice tak maličký jako nártoun drobný z Celebesu, vůbec nejmenší z 11 existujících druhů nártounů, ale i on se vejde s přehledem do dlaně. Boholští nártouni, někdy považovaní za samostatný poddruh, jsou navíc ze všech filipínských populací nejmenší, jejich hmotnost se pohybuje jen kolem 110–120 g. Oproti drobnému tělu mají nártouni nepoměrně velkou hlavu. Zdání roztomilého zvířátka umocněné velkýma očima ale klame. Nártouni jsou velmi dobří lovci, kteří nepohrdnou skoro ničím z říše hmyzu. Jako jediní primáti jsou striktní masožravci. Kořist se před nimi jen těžko schová. Přestože loví v noci, tma pro ně není žádnou překážkou. Obrovským očím neunikne sebemenší pohyb. Poměrem k velikosti těla jsou největší v živočišné říši. Oční bulva je dokonce větší než celý nártounův mozek. Velké uši zase zachytí sebemenší šelest. Pohyblivý krk dovolující rotaci až o 180° pak oba „radary“ nasměruje na kořist, které se následně nártoun skokem zmocní.

Život nártounů je velmi málo probádaný. Po pravidelném nočním flámování prospí celý den, a je tak velmi obtížné je najít. Návštěvníci je ale mohou celkem snadno spatřit v rezervaci u městečka Corella. V současné době populace nártounů na Boholu klesá a druh patří mezi ohrožené živočichy. Přestože obývá široké spektrum prostředí od mangrovových porostů přes prokácenou vegetaci až po původní prales, stále se rozšiřující zemědělskou krajinu obývat nedokáže. Nártouni jsou navíc velmi teritoriální. Každý jedinec obývá území o rozloze 2–6 ha, což je na tak malého tvora hodně. Vzhledem k specifickému jídelníčku nártounů ale není zbytí. Expandující zemědělství spolu s lovem vytvářejí na malé skřítky stále větší tlak. Nártouni jsou ale jedním z lákadel pro turisty, a tak si ostrov nemůže dovolit o tyto tvorečky přijít. Proto se nejen na Boholu snaží o jejich ochranu. K záchraně nártounů přispívají od roku 2009 v projektu Tarsius i čeští odborníci.

Další články z vydání o Filipínách naleznete zde