Filipíny, země tisíců ostrovů anebo také země tajfunů, hrají ve srovnání s dalšími zeměmi jihovýchodní Asie z pohledu turistické návštěvnosti zatím spíše druhé housle. Přitom pobřeží lemují krásné pláže, pod hladinou se otevírá neuvěřitelné bohatství podmořského světa, ve vnitrozemí se vypínají skvostné kužely aktivních vulkánů a ulicemi se valí hudba doprovázející desítky pestrých svátků a festivalů…
Filipínské hlavní město Manila je jedním ze šestnácti měst, která společně tvoří metropoli o dvanácti milionech obyvatel. Toto politické, ekonomické a kulturní srdce země patří k nejhustěji osídleným místům světa. Ulicemi denně proudí kolony automobilů, z nichž mnohé prošly technickou kontrolou jen s pomocí boží. Tomu odpovídá i černý kouř valící se z výfuků a podivný zápach, proti němuž někteří bojují nošením roušek. Není divu, že o víkendech a svátcích se město zcela vyprázdní a jeho obyvatelé se rádi přesouvají k moři a do hor…
Jedna z nejúchvatnějších vyhlídek světa se naskýtá návštěvníkům Filipínských Kordiller. Rýžové terasy Ifugaů staré přes dva tisíce let jsou cílem mnoha cestovatelů…
Svou rozlohou se ostrov Bohol řadí na desáté místo ve filipínském souostroví. Přesto je na mapě snadno přehlédnutelný. Ve střední části Filipín nazývané Visayas ho svým významem zastiňují dva větší sousedé: centrum kultury a dopravní tepna Cebu a ještě o něco větší zelený ostrov Negros. Navzdory tomu patří malý Bohol mezi jedno z nejnavštěvovanějších míst země. Za svou popularitu vděčí dvěma přírodním kuriozitám…
Filipíny jsou zemí svátků. Neuplyne snad měsíc, aby se nekonal nějaký festival, fiesta připomínající místní svaté nebo alespoň soutěž krásy. Vrchol filipínského festivalového kalendáře nastává hned na začátku roku, kdy se odehrávají dva svátky považované za vůbec to nejlepší, co Filipíny mohou nabídnout. V lednu na milovníky pestrobarevného hlučného reje čeká dilema, zda se vydat do Kaliba na Ati Atihan, nebo si nenechat ujít Sinulog v městě Cebu…
Trajekt přirazil se skřípěním ke břehu a z jeho útrob se začali pomalu vynořovat první cestující. Většinou domácí, kteří se vraceli domů. Cizince jsem mohl spočítat na prstech jedné ruky. Jenže na Siquijor se turisté příliš nehrnou a nejezdí sem ani mnoho Filipínců. Tohle místo provází zvláštní pověst, a pokud se již někde zmíníte, že se chystáte právě sem, můžete se dočkat i nechápavého pohledu. Jenomže mne na Siquijor přivedlo právě to, proč se jiní lidé tomuto koutu Filipín vyhýbají…
Ke snovým filipínským ostrovům s bělostnými plážemi, které lemují kokosové palmy a omývá blankytné moře, patří i Cebu, jedna z nejpopulárnějších turistických destinací v zemi. Jeho stejnojmenné hlavní město slouží i jako druhá nejdůležitější letecká křižovatka Filipín, vstupní brána do centrální a jižní části souostroví, a významný přístav. Turisty sem ale lákají především písčité pláže. Některých se ještě ani nestačila dotknout lidská ruka, jiné jsou vybaveny moderními sprchami a místní prodavači tam prodávají suvenýry a občerstvení…
Poslední hranice, takovou přezdívku si vysloužil ostrov Palawan díky své izolovanosti a odlehlosti. Tvoří nejzápadnější cíp filipínského souostroví a patří k tomu nejkrásnějšímu, co mohou celé Filipíny nabídnout…
Celosvětově mají Filipínci dobré jméno jako pracovití lidé, kterým lze důvěřovat. Mnozí pracují v zahraničí – na stavbách, v nemocnicích jako zdravotní sestry či v domácnostech jako služebné a chůvy. Dobrý pracovní výkon se snoubí s platy výhodnými pro zaměstnavatele a stále ještě atraktivními pro Filipínce, jimž umožní zasílat část peněz domů rodině. Miliony Filipínců takto pracují v USA, Evropě, na Blízkém Východě, v Japonsku, Jižní Koreji a dalších zemích. Menší komunita žije také v České republice. Dokážou se uskrovnit, bydlí po skupinkách v malých bytech a spoří. Jací jsou ale Filipínci doma…
Po dvou hodinách cesty z Manily jsme u cíle a stavíme na vyhlídce. Z okraje kráteru jsou vidět pěkné vilky na jeho vnější straně. „Každý, kdo v Manile něco znamená, tady má dům,“ říká náš průvodce. Není divu. Pouhých 60 km jižně od centra hlavního města se nachází přírodní útvar, jaký se opravdu často nevídá…
Filipínské Kordillery vždy byly světem, který žil svým vlastním řádem odvíjejícím se v těsném souladu s divokou krásou těchto hor. Do místních zvykových zákonů nezasahují centrální úřady ani dnes, případné spory uvnitř vesnic nebo se sousedy se řeší podle zvykového práva. Pro kdysi obávané lovce lebek, jakými jsou Ifugaové, zůstává země zdrojem života, půda je posvátná, nesmí být vlastněna ani prodána a může se využívat pouze pro společný prospěch…
Cesta každého návštěvníka severní části největšího filipínského ostrova Luzonu neomylně povede přes zdejší metropoli Baguio. Deštivé počasí a omšelé omítky budov spolu s všudypřítomným bahnem nedodávají srdci severu příliš malebnou atmosféru. Autobusové nádraží ale už před rozbřeskem žije naplno. Všichni mají naspěch, protože pracovní doba řidičů jako by končila hned po poledni. Spěchám i já, protože na mne čeká Sagada – město jeskynních komplexů a pohanských zvyků…
Příroda Filipín zažila během posledních desetiletí drastické změny. Velkoplošné odlesňování a zemědělství vyvíjejí na zdejší faunu a flóru velký tlak. Poslední zbytky nedotčené krajiny se dnes tísní na pouhém zlomku původní rozlohy na Mindanau a také na severovýchodě Luzonu kolem Palananu…
Kurátorka muzea v Taclobanu ukáže na ohromný křišťálový lustr: „Tenhle pochází z Československa a tamten také. Víte, ona paní Imelda tak milovala křišťál z Československa,“ dodává zasněně. Marcosové sice již před 28 lety museli opustit prezidentský palác, o kterém si mysleli, že ho mají předplacený navěky, ale pro mnohé z jejich obdivatelů se od dob, kdy Imelda Marcosová stála na výsluní jako první dáma Filipín, nic nezměnilo. Navíc když jsou Marcosové, vyhnaní z Filipín v roce 1986 nenásilnou lidovou revolucí, zase zpátky a znovu hrají významnou roli ve filipínském dění. V životě této rodiny, považované za jedny z největších kleptokratů moderních dějin, nejde o jediný paradox…
Je slunečný den, jako stvořený pro „vodní“ výlet. Stačí se vydat z Manily asi 100 km na jihovýchod a ocitneme se v městečku Pagsanjan u stejnojmenné řeky. Jsme tu, abychom na vlastní oči spatřili kaňon, který „hrál“ v Coppolově filmu ze 70. let Apokalypsa. Naštěstí tu dnes nezažijeme hrůzy vietnamské války, ale naopak prý uvidíme téměř ráj…
