Podle více než sto let staré mezinárodní úmluvy statistiků se za velkoměsto považuje každé město, které má přes 100 000 obyvatel. Tuto podmínku splňuje Bonn více než trojnásobně. Navíc byl v letech 1949–1990 provizorním hlavním městem SRN a ještě devět let po sjednocení Německa sídlem jeho vlády. Do obrazu honosné a chaotické metropole má ale daleko. I když čerpá energii ze sedmadvaceti tisíc studentů zdejší významné univerzity, život v něm plyne v poklidu a všechno je tu takové příjemně domácké. Prostě velkoměstečko.

Radost jako životní pocit – to je meta, k níž Bonn směřuje dokonce i oficiálně. Před pár lety se radnice rozhodla změnit městské logo. Vyhrál neobvyklý variabilní návrh. Logo tvoří spojení jednoho černého slova ve třech světových jazycích s červeným jménem města. Ono slovo může být pro odlišné příležitosti různé, k propagaci vynikajících uměleckých výkonů třeba „hvězdy“, na hlavičkové papíry radnice „město“, variant je bezpočet, ale všem dominuje zastřešující univerzální podoba: Freude. Joy. Joie. Bonn. Freude, radost, není jen vystižením optimálního rozpoložení každého obyvatele či návštěvníka Bonnu, ale také vtipnou směrovkou k jeho slavnému rodákovi – v zadním traktu nenápadného třípatrového domu v Bonngasse 20 se asi 16. 12. 1770 narodil Ludwig van Beethoven. „Asi“ je v tomto případě nutné, s určitostí víme, že 17. prosince byl pokřtěn v nedalekém kostele sv. Remigia, jedné z mála bonnských připomínek středověku. Kromě tohoto aktu se kostel dodnes pyšní také tím, že na jeho varhany hrál veřejně při ranních mších desetiletý Ludwig po své první lekci hry na tento nástroj. Jejich hrací stůl je dnes vystaven v Beethovenově muzeu zřízeném právě ve skladatelově rodném domě.

Beethoven prožil v Bonnu prvních 22 let svého života, pak odešel do Vídně a do svého rodného města se už nikdy nevrátil. Po smrti se mu zde dostalo slavného pomníku, jehož odhalení v roce 1845 se účastnil nejen pruský král Fridrich Vilém IV. s chotí, ale také britská královna Viktorie s manželem. Dílo drážďanského sochaře Ernsta Hähnela stojí dodnes na náměstí Münsterplatz před hlavní poštou, původně palácem Fürstenbergů, a patří k nejtypičtějším symbolům města. A nejen k symbolům – „v šest u Beethovena“ je jednoznačnou definicí místa schůzky. Ještě na konci 19. stol. bylo otevřeno zmíněné Beethovenovo muzeum v jeho rodném domě a nyní, na počátku století jednadvacátého, se Beethoven vrací v rovině abstraktnější jako autor nesmrtelné zhudebněné podoby Schillerovy Ódy na radost, jíž zakončil svou poslední, Devátou symfonii. Město, které pravidelně pořádá měsíční Beethovenův festival, chce jít ještě dál a do roku 2020, kdy se bude slavit 250. výročí skladatelova narození, se chce stát hlavním beethovenovským centrem…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Německo – Porýní