Broumovsko
Když se v důsledku tektonického výzdvihu na sklonku druhohor s naším územím definitivně rozloučilo křídové moře, opustilo i Polickou pánev v centru dnešního Broumovska. Podobně jako v jiných dílčích pánvích České křídové pánve, i v ní se během 12 milionů let trvající mořské záplavy usadily vrstvy sedimentárních hornin, místy v mnohasetmetrových mocnostech. A podobně jako v řadě jiných našich oblastí křídové sedimentace, také zde erozní procesy ruku v ruce s tektonikou přetvořily toto kamenné dědictví v jeden z nejpozoruhodnějších fenoménů naší přírody, v pískovcová skalní města.
Na Broumovsku najdeme spoustu zajímavostí, mnoho významných stavebních památek, ale jistě nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že tento kraj vešel ve všeobecnou známost právě díky labyrintům skalních věží, jehel, bloků a stěn. Hlavní zásluhu má na tom nesporně Adršpach, fantaskní skalní město s ikonickým dvojvěžím Starosty a Starostové, které společně s Prachovskými skalami a Hruboskalskem už dlouhá desetiletí představuje jakousi svatou trojici domácí masové turistiky.
Adršpašské skalní město není izolovaným masivem, neboť plynule navazuje na areál Teplického skalního města, s nímž tvoří celek Adršpašsko-teplické skály, který je s rozlohou téměř 18 km2 největším skalním městem střední Evropy. Horopisně náleží k Broumovské vrchovině, resp. k jejímu podcelku vrchovině Polické, která je z geologického hlediska miskovitě prohnutou pánví s výplní permokarbonských vrstev a na nich ležících svrchněkřídových sedimentů.
Okraje pánve, mírně ukloněné směrem k jejímu centru a prudce se svažující na stranu opačnou, se na povrchu projevují jako nesouměrné hřbety, tzv. kuesty. V krajině nejvýraznější kuestou je severní část Broumovských stěn, kde rovněž vzniklo několik menších skalních měst.
Mnohem dříve, než se přírodním vědám podařilo objasnit vleklou genezi Adršpašsko-teplických skal, měla místní lidová slovesnost o tomto procesu zcela jasno. Jak tvrdí stará pověst, dávno pradávno se na místě obou skalních měst rozkládala města skutečná a mezi nimi probíhala tehdy jediná cesta vedoucí z ciziny do českého vnitrozemí. Měšťané tento důležitý průchod dlouho svědomitě strážili, jednou však přece jen neodolali úplatku a vpustili do Čech nepřátelské vojsko, které zemi vyplenilo. Takováto proradnost rozhněvala staroslovanské bohy natolik, že vyslovili kletbu, po níž obě města i se zrádci naráz zkameněla.
Pro dnešek má tahle pověst význam v tom, že naznačuje, jak tajemná skalní bludiště skrytá v pralesním přítmí kdysi musela jitřit lidskou obrazotvornost. Pokud je známo, zdejší obyvatelé po generace přistupovali ke skalním městům s respektem až bázní; nejčastěji se tam vydávali ukrýt, když se ve svých sídlech cítili ohroženi na životě. Tak tomu bylo až do počátku 18. stol., kdy adršpašský labyrint začalo objevovat stále více romantiky lačných výletníků, přicházejících většinou ze Slezska. Zprávy o jeho nevídaných půvabech se rychle šířily a do zastrčeného koutu Čech se za kouzelným skalním světem časem vydávali i příslušníci tehdejších elit. Prohlídku si kupříkladu nenechal ujít Josef Dobrovský, hrabě Špork, nadšení tu neskrýval ani Johann Wolfgang Goethe, jehož návštěvu z roku 1790 připomíná pamětní deska a busta umístěné u Malého vodopádu. A zavítal sem dokonce i sám císař Josef II.
Počet návštěvníků Adršpašských skal utěšeně vzrůstal, a tak zde mohl být již v roce 1820 otevřen první prohlídkový okruh, vedoucí k Velkému vodopádu. O čtyři roky později sice turistický ruch načas utlumil rozsáhlý požár, jenž trval několik týdnů a v masivu zlikvidoval téměř veškerý lesní porost, zároveň však napomohl pozdějšímu zpřístupnění dalších partií a usnadnil i přístup do Teplických skal. O pozdější rozmach turistiky se hodně zasloužil baron Ludvík Karel Nádherný, tehdejší majitel zámku Adršpach. S nemalými náklady se věnoval budování a údržbě chodníků a výletníkům zpestřoval prohlídky tím, že přímo ve skalách organizoval různé nápadité hudební produkce. Ti pak mohli od roku 1890 procházet novým prohlídkovým okruhem, který navázal na okruh první. Obě trasy s celkovou délkou 3,5 km slouží bez zásadnějších změn dosud.
Dnes je vstup do skalního města zpoplatněn, vstupní brána s pokladnou stojí hned vedle informačního centra, nedaleko železniční zastávky Adršpach. Široký písčitý chodník odtud míří do skal podél půvabného jezera s průzračnou vodou, které – jak naznačuje jeho pojmenování Pískovna – vzniklo zatopením bývalého pískovcového lomu. První vyšší a mohutnější věží, které si z cesty můžeme všimnout, je Džbán s šestimetrovým skalním oknem připomínajícím ucho. O kus dál vyrůstá přímo z chodníku Homole cukru, „zvláštní to div adršpašský“, aneb jedna z nejbizarnějších pískovcových věží u nás. Z úzké základny se rozšiřuje vzhůru do téměř pětadvacetimetrové výše, takže se zdá, jako by byla zapíchnutá špičkou do země a každou chvíli se měla překotit. Proto hlavně děti přidávají k úzkému úpatí klacíky, aby věž „podepřely“.
Za Homolí chodník zapadne do systému úzkých a hlubokých skalních soutěsek, kam mnoho denního světla neproniká, a kde tudíž panuje specifické mikroklima. Na jejich stěnách si lze všimnout inverze vegetačních stupňů a u dna někdy i zbytků sněhu, jenž se tu v některých letech drží až do časného léta. Chodník musí soutěskami kličkovat po dřevěných můstcích a lávkách nad vodami Metuje, která je v těchto místech stále ještě poklidným potokem.
Metuje pramení u Hodkovic západně od skalního města, ale záhy se do něj zanoří. Pod soutokem se Skalním potokem protéká umělým jezírkem hrazeným stavidlem, které původně zadržovalo vodu pro plavení vytěženého dřeva. V roce 1857 sem byly dopraveny pramice a plavba se ihned stala velkou turistickou atrakcí. Tou je dodnes, v sezoně se před pokladnou pod hrází tvoří dlouhé fronty. Kdo nestojí o placené třistametrové svezení, ale chce jezírko skryté ve skalách vidět, může k němu za pár minut vystoupat odbočkou ze značené stezky, spojující skrze Vlčí rokli Adršpašské skalní město s Teplickým.
Kdo nepokračuje do Teplického města, může se od jezírka vrátit stejnou cestou k vstupní bráně nebo se vydat na druhý prohlídkový okruh. Na rozdíl od prvního je fyzicky namáhavější – překonává výškové rozdíly, několikrát i pomocí kovových schodišť či dřevěných žebříků. Trochu námahy ale bohatě vyváží těsnější kontakt se skalním světem a hlavně úžasné vyhlídky na nejimpozantnější věže Adršpachu. Před očima postupně defilují osmdesátimetroví Milenci, Cukrovarský komín, dvojvrcholová Gilotina dominující vyhlídce Velké panorama a samozřejmě také dojde na přísně vyhlížející duo Starosty se Starostovou. Důstojnou tečkou za tímto okruhem je pak sestup Myší dírou, úzkou trhlinou protínající masiv Starostové.
Adršpašské skalní město se v rámci CHKO Broumovsko těší ochraně coby národní přírodní rezervace, takže běžní návštěvníci se mohou pohybovat pouze po uvedených dvou trasách. Ty je sice zavedou do nejatraktivnějších partií, ale představu o skutečné rozloze skalního města jim nezprostředkují. Hlouběji do hustě zalesněného labyrintu mají přístup jen registrovaní horolezci.
Odhaduje se, že tu lze napočítat skoro 1300 skalních věží, na něž vede okolo 3000 lezeckých výstupů. Ten historicky první se v květnu 1923 podařil skupině saských lezců, kteří stanuli na temeni Krále. Zdejší panenské věže jim tak učarovaly, že již následující měsíc zdolali zdánlivě nedostupné Milence i Starostovou. Ještě dlouho potom probíhalo lezecké dění v Adršpachu v německé režii, i když ojediněle sem zajížděli i lezci z Čech. Jejich čas přišel po válce, zvláště ale pak počátkem 60. let, kdy se hlavně mladí místní lezci začali pouštět do prvovýstupů extrémních obtížností.
Lezení v „Ádru“, jak říkají familiérně horolezci, má svá specifika, která ovšem ne každému vyhovují. Zdejší křemičité pískovce jsou hodně tvrdé, a stěny věží tudíž méně členité než v mnoha jiných pískovcových oblastech. Hodně cest proto vede spárami a komíny, což od lezců vyžaduje, aby ovládali adekvátní postupové techniky. Pověstné jsou pak zdejší „vraždy“, psychicky náročné cesty s minimálním či iluzorním jištěním.
Dá se říci, že napjatější než jinde tu jsou i vztahy mezi lezci a ochránci přírody. Lezecké aktivity jsou možné jen na základě doporučení Správy CHKO Broumovsko, jejíž určitá rozhodnutí, třeba schvalování zamýšlených prvovýstupů, připadají lezcům zbytečně přísná. Naopak jim zase ochránci vytýkají různé nedisciplinovanosti, například používání zakázaného magnézia. Cesty k oboustranně přijatelné dohodě bývají nezřídka hodně zdlouhavé.
V současné době však ochranářům dělá těžkou hlavu především návštěvnost, která každoročně vzrůstá. V roce 2019 se na prohlídkové okruhy vydalo skoro půl milionu lidí – a to už je prostě moc. Zvláště o prázdninách, a také o prodloužených našich či polských víkendech, se tu situace stává neudržitelnou – kvůli přeplněným parkovištím kolabuje doprava, na veškerý servis se čeká v dlouhých frontách, po chodnících ve skalách se trhaně posouvá fotomobilující a halekající dav. Naprostá většina návštěvníků sem přijíždí pouze na jeden den, jelikož mnoho lidí, kteří by zde rádi strávili delší čas, odrazují od pobytu zprávy o davech ve skalách. Na to pak doplácejí místní ubytovací zařízení.
Dnes už je téměř jisté, že pro vstup do Adršpašského skalního města začne zanedlouho platit rezervační systém, s nímž by měla být souběžně vyřešena i situace v dopravě. Uvažuje se dokonce o velkokapacitním záchytném parkovišti v centru regionu, jež by usnadnilo přístup i k jiným turisticky zajímavým lokalitám, tedy i k ostatním skalním městům. Ty si teď ještě pojďme alespoň v krátkosti připomenout.
Teplické skály zatím zůstávají tak trochu ve stínu Adršpašských. Ročně vykazují zhruba pětkrát nižší návštěvnost, což je dáno hlavně shodou historických okolností, určitě ne tím, že by neměly co nabídnout. Na rozdíl od Adršpachu s množstvím věží výrazných tvarů je charakterizují zejména monumentální defilé souvislých skalních stěn, vysokých až 70 m. Unikátní, a to i z celoevropského pohledu, je zdejší soustava pseudokrasových podzemních prostor s celkovou délkou téměř 28 km, která dostala jméno Poseidon. Tvoří ji bezmála 50 převážně puklinových a suťových jeskyní, z nichž Teplické jeskyni patří s 1065 m primát naší nejdelší jeskyně v pískovcích. Z celého neobyčejně rozmanitého labyrintu, jenž ale není systémem vzájemně propojených prostor, je z bezpečnostních důvodů veřejnosti přístupná jen 60 m vysoká puklinová jeskyně Skalní chrám. Ta se nachází v centrální části Teplických skal, kterou prochází hlavní prohlídkový okruh, dlouhý asi 6 km. Krátkou odbočkou je z něj možné po schodištích a žebřících vystoupat na atraktivní vyhlídku – temeno zříceniny strážního hradu Střmen, který byl stejně jako strážní hrad Adršpach na druhém konci skalního města rozbořen Slezany v roce 1447. Prohlídkový okruh je zpoplatněn, pokud návštěvník vstupuje bránou na západním okraji Teplic nad Metují. Za přístup z Adršpašských skal se neplatí.
Severně od Dolního Adršpachu se zdvíhá nápadný Křížový vrch (667 m) pojmenovaný podle Křížové cesty, souboru litinových reliéfů s výjevy Kristovy poslední poutě ze 17. stol., které jsou zasazeny do skal podél cesty (dnes zároveň naučné stezky) vedoucí na okraj vrcholové plošiny, odkud se otevírají poutavé výhledy směrem na Krkonoše. V navazujících vrcholových partiích Křížového vrchu, které jsou přírodní rezervací, se rozkládá skalní město s více než 200 věžemi.
V krajině mezi Teplicemi a Policí nad Metují nelze přehlédnout stolovou horu Ostaš (700 m), jejíž jméno je patrně odvozeno od legendárního mučedníka sv. Eustacha, patrona lovců. Vrchol Ostaše tvoří rozlehlá a zčásti zalesněná plošina, na bocích ze všech stran lemovaná pískovcovými stěnami, které se na severní a východní straně rozpadají v řadu věží místy až 40 m vysokých. Tímto nevelkým skalním městem, jemuž se říká Horní labyrint či Horní bludiště, kličkuje z osady Ostaš vzhůru na vrcholovou plošinu modře značená turistická stezka. Výstup mezi skalisky roztodivných tvarů je zábavný a vděčný, neméně vděčná jsou i panoramata přehlédnutelná ze dvou hlavních vyhlídek na okraji plošiny – Krtičkovy a Frýdlantské. Odtamtud se nabízí i pohled z ptačí perspektivy na druhé skalní město Ostaše, přírodní památku Kočičí skály, které leží asi o sto výškových metrů níže. Tahle oblast je dostupná z osady zeleně značenou stezkou. Pojmenována prý byla podle divokých koček, které se tu měly kdysi vyskytovat, dnes se ale zdají být výstižnější neoficiální názvy Dolní labyrint či Dolní bludiště. Také zde se totiž stezka zábavně proplétá úzkými průchody mezi pískovcovými bloky a věžemi, místy s pomocí dřevěných schodů, případně do skály vytesaných stupů. Končí u rozlehlého, rozpukaného a tak trochu tajemně vyhlížejícího skalního masivu Kočičí hrad. Věže kolem něj nejsou tak vysoké jako věže Horního labyrintu, ale i toto nevelké skalní město se spolu s nimi počítá ke klasickým lezeckým oblastem Broumovska.
Na území Broumovska projevila příroda úžasnou invenci a zanechala nám tu mimořádně cenné dědictví. Tomu se už dostává mnohastupňové zákonné ochrany, ale nyní by mu mělo být ku prospěchu i to, že se před dvěma lety stalo součástí národního geoparku Broumovsko. Když nic jiného, tak byť jen prezentace takovýchto hodnot není nikdy dost.
Další články z vydání o Východních Čechách naleznete zde