Město Canterbury v jihovýchodním cípu Anglie láká i více než 600 let od smrti básníka Geoffreyho Chaucera, dnes však více turisty než poutníky, kteří by chtěli uctít památku svatého Tomáše Becketa. Kdo jede z Doveru do Londýna autem či autobusem, nemůže toto starobylé sídlo na horizontu po své pravé ruce přehlédnout. Ročně navštíví Canterbury přes sedm milionů lidí (pro srovnání: návštěvnost Britského muzea je šest milionů).
Na konci roku 2020 uplynulo 850 let od chvíle, kdy byl přímo v canterburské katedrále 29. prosince 1170 zavražděn arcibiskup Tomáš Becket. Město se na toto výročí pečlivě připravovalo již několik let. Například v roce 2018 se podařilo získat z Vatikánu zkrvavenou tuniku, kterou měl Becket na sobě v okamžiku smrti. Připravilo celou řadu přednášek, slavností i divadelních představení jak v Canterbury, tak v Becketově rodném Londýně. Nakonec se však kvůli epidemickým opatřením mohla 29. prosince konat jen komorní připomínka v katedrále. Vše ostatní se muselo zrušit nebo v lepším případě posunout na letošní rok. To platí i pro velkou výstavu v Britském muzeu, která by se měla uskutečnit v novém termínu od 22. dubna do 22. srpna 2021. Výstava představí více než sto artefaktů – manuskripty, šperky, sochy, vitráže i obrazy, a především nádherně zdobené relikviáře, kterými chce vylíčit Becketovu životní pouť od syna londýnského obchodníka, přes králova kancléře až po arcibiskupa a posléze světce.
Vražda v katedrále
Tak své básnické drama nazval T. S. Eliot. Jeho hra měla premiéru 15. června 1935 právě v Canterbury nedaleko místa, kde se odehrál středověký zločin. Její diváci se ale – celkem pochopitelně, je to hra – nedozví, že Tomáš Becket se narodil pravděpodobně roku 1118 a původně byl blízkým přítelem krále Jindřicha II., nějaký čas dokonce jeho kancléřem. Avšak poté, co se stal arcibiskupem v Canterbury, se jejich cesty rozešly. Střetli se o práva církve, což nakonec vedlo k tomu, že arcibiskup musel roku 1164 uprchnout z Anglie a uchýlit se do jednoho cisterciáckého opatství ve Francii. Po šesti letech mu bylo přislíbeno odpuštění a dostal od krále bezpečnostní záruky. Vrátil se do Anglie, ale nedlouho poté byl čtyřmi královými rytíři přímo v katedrále zavražděn.
Necelé tři roky po vraždě, v únoru 1173, jej papež Alexander III. prohlásil za blahoslaveného a již o rok později za svatého. V roce 1220, při 50. výročí Becketovy smrti, byly jeho ostatky přeneseny do zvláštní svatyně v katedrále, jež se stala oblíbeným anglickým poutním místem. To známe z povinné školní četby, tedy z Canterburských povídek od Geoffreyho Chaucera. Becketovu svatyni však nechal v roce 1538 král Jindřich VIII. zničit a světce dokonce prohlásil za zrádce. Dnes je proto v katedrále pouze vyznačeno místo, kde kdysi svatyně stála.
Prehistorické sídlo
Dějiny Canterbury jsou však mnohem starší. Archeologické nálezy dokazují, že tu lidé žili již v paleolitu, neolitu i v době bronzové. První město v našem slova smyslu tu v 1. stol. vybudovali Římané a nazvali ho Durovernum Cantiacorum. Vznikly nové ulice, divadlo, chrám či veřejné lázně. Dalším významným datem v dějinách města je rok 597, kdy papež Řehoř Veliký vyslal benediktinského mnicha Augustina na misii do anglosaské Anglie a ustanovil jej arcibiskupem v Canterbury. Na Hod Boží onoho roku tu Augustin pokřtil anglosaského krále Ethelberta a 10 000 jeho poddaných. O této události se psalo jako o „zázraku v Canterbury“.
Mnich tu také založil opatství, které od roku 978 nese název „opatství sv. Augustina“ (mnich byl krátce po své smrti v roce 604 svatořečen). Položil také základy první katedrály, jejíž formální označení dnes zní „katedrála a metropolitní kostel Ježíše Krista v Canterbury“.
Z někdejšího opatství zbyly již jen ruiny, ale katedrála se přestavovala a rozrůstala. Po dobytí Anglie Normany roku 1066 se prvním arcibiskupem v Canterbury stal Lanfranc z Pavie, který nechal na základech původní stavby postavit katedrálu v normanském stylu, jejímž vzorem bylo opatství v Caen, kde byl Lanfranc dříve opatem. Nová katedrála byla vysvěcena roku 1077. Lanfrankův nástupce na arcibiskupském stolci Anselm z Canterbury pak významně rozšířil chór a nechal vybudovat velkou a nádherně zdobenou kryptu.
Bez nadsázky lze konstatovat, že již 1500 let je Canterbury, sídlo arcibiskupství i primase anglikánské církve, duchovním centrem Anglie. Od roku 1988 jsou katedrála, ruiny opatství sv. Augustina a také kostel sv. Martina, který stojí za středověkými hradbami na východě města a o němž se soudí, že je nejstarším kostelem v Anglii, zapsány na seznamu Světového dědictví UNESCO.
Nejen katedrála
Majestátní katedrála či ruiny opatství jsou jistě hlavním cílem většiny turistů, ale nemusejí být jediným lákadlem. Canterbury si dodnes zachovalo do značné míry svůj středověký ráz; je snad v tomto směru jedním z nejzachovalejších měst v Anglii. Najdeme tu původní normanské hradby i zříceninu hradu a také spleť starobylých křivolakých uliček. Většina z nich nás ale zavede opět ke katedrále. Příjemné jsou i projížďky po řece Stour. Za návštěvu jistě stojí i jedno z místních divadel – Marlowe Theatre, pojmenovaném po canterburském rodákovi, alžbětinském dramatikovi Christopherovi Marloweovi, Shakespearovu vrstevníkovi.
Po procházce městem a prohlídce katedrály zajisté každému vyhládne. Proto nemůže být nic stylovějšího než si dát tradiční anglické jídlo, fish and chips. Nejlepší nejen v Canterbury, ale možná i v celém Kentu, servírují v St. Margaretʼs Street. I ta ústí, jak jinak, nedaleko katedrály…
Starobylé město Canterbury, jehož vlastní motto zní „Sláva, matko Anglie“, určitě stojí za návštěvu. A snad se dočkáme i připravovaného provedení Eliotovy Vraždy v katedrále přímo v samotném svatostánku.
Další články z vydání o Evropských pokladech zde