2005

Známým pochodem na Řím v roce 1922 se nezměnila jen politická situace v Itálii na více než 20 let, ale i architektura nového hlavního města prvního fašistického státu v Evropě. Není samozřejmě nutné zdůrazňovat, že každá diktatura má svůj způsob umělecké reprezentace, která je zpětně nejdříve opovrhovaná a teprve až po letech se stane předmětem zájmu. Nejcharakterističtějším znakem všech fašistických staveb je monumentální sloh, který kolísá mezi stylizovaným klasicismem a jasně formulovaným racionalizmem…

Po dlažebních kostkách na Fabriciově mostě šustí kola bicyklů. Nakloním se přes kamenné zábradlí. Proud špinavé vody Tiberu se hlasitě tříští o kamenité břehy. Nebýt ale ticha nedělního rána, slyšel bych jen auta z rušné nábřežní ulice…

Pamatujete, jak ve filmu „Prázdniny v Římě“ Gregory Peck coby americký novinář provází italskou metropolí mladičkou cizí princeznu Audrey Hepburnovou a jak v jednom podloubí předstírá, že mu kamenná obluda užírá ruku? Nevěřili byste, kolik lidí si chce ještě dnes – po víc než půl století – ověřit, co je na těch „Ústech pravdy“ vlastně pravdy. Poslušně se řadí do fronty, aby se se slavnou hlavou vyfotografovali, a většině je nejspíš úplně jedno, čí hlava to vlastně je…

Podívaná, kterou nabízí Řím v sobotu večer, může být pro turistu ze severnějších oblastí poněkud překvapující: před většinou restaurací v centru stojí dlouhé fronty a ještě hluboko po půlnoci je možné se na římských silnicích setkat s dopravními zácpami. Na Campo dei fiori, kde byl kdysi upálen Giordano Bruno, postávají houfy mladých lidí, klábosí a popíjejí z kelímků pivo. Kdo přijel do Říma za antickou kulturou, Koloseem, Sv. Petrem a Berninim, sotva slyšel o „kultu zábavy“, jenž řídí život především mladých (ale nejenom) Římanů…

Všechny tradiční cesty vedou do Říma, věčného města antického a barokního umění. Možná proto panuje představa, že se město od té doby změnilo jen minimálně. Opak sice není pravdou, ale přeci jen je jeho dnešní vzhled výsledkem několika stavebních vln, které dorazily až do samotného středu města a proměnily jeho tvář…

U světců se vždy slaví jejich narozeniny pro nebe, tedy den jejich smrti. To však v případě Panny Marie působí jisté obtíže. Protože Panna Marie nebyla účastna prvotního hříchu, nemohla vlastně zemřít. Smrt je trestem za hřích, a kdo je zcela bez hříchu, neumírá. A tak se největší svátek spojený s Pannou Marií nazývá Slavnost nanebevzetí. Je to jedna z nestarších církevních slavností a zřejmě i nejstarší mariánský svátek vůbec. Slaví se již od 4. století, a to vždy 15. srpna…

Nejslavnější římské schodiště bylo pojmenováno podle Španělského náměstí, odkud se po úbočí pahorku Pincio zvedá ke kostelu Nejsvětější trojice. Stoupající vlnitý terén nahrál pozdnímu římskému baroku, které nápaditým propojením rovných úseků, křivek, teras a balustrád vytvořilo jedinečný architektonický celek, jenž se stal jednou z dominant Říma…

Když v roce 1300 vyhlásil papež Bonifác VIII. poprvé v dějinách „Milostivé léto“, vydaly se do Říma desetitisíce poutníků z celé Evropy. Byla to příležitost získat odpustky udílené pouze k této příležitosti, ale také možnost navštívit tzv. „Prahy apoštolské“ – místa spojená s působením apoštolů nejpřednějších: Petra a Pavla. – Místa, kde žili, a především místa, kde zemřeli a kde jsou uchovávány jejich ostatky. Tyto relikvie patřily mezi nejvzácnější drahocennosti a nad hroby, kde byla uchovávána těla světců, se budovaly co možná největší a nejhonosnější chrámy…

Starověké stavby ve městě nad Tiberou nacházíme doslova na každém kroku. Oblast pod Kapitolem ovládají takřka úplně, ale i ve středověké zástavbě okolních čtvrtí je stále co objevovat: tu sloupy na oslavu panovníků či pozůstatky dávných chrámů, tu zbytky dávných lázní, někde dokonce prorůstající činžovním domem…

Zrození Říma je sice opředeno legendami, jeho datum však Římané znají na den přesně. Natali di Roma se prostě slaví 21. dubna, a to od roku 753 př. n. l. Je to tradice navýsost úctyhodná, ale archeologické vykopávky dokládají, že město založili už před téměř třemi tisíci let Etruskové. Historik Livius píše o rychle pokračující římské zástavbě od 10. stol. př. n. l. Hranice města urbs Roma vymezovaly především čtyři pahorky: Palatin, Kapitol, Quirinal a Esquilin. Postupně se město rozšiřovalo k vrchům Aventin, Celius a Viminal. To zde ještě vládli etruští králové. Pak ale Římané svého sedmého krále Tarquinia Superba roku 509 př. n. l. vyhnali a vyhlásili republiku…

Ani to největší vedro nebývá v Římě nesnesitelné. Zásluhu na tom má bezpočet fontán, kašen a kašniček, jejichž vodotrysky neustále osvěžují horký vzduch. Snad v žádném jiném městě jich nemají tolik a tak krásných. Ty velké jsou uměleckými díly, ty malé usnadní život. Teče z nich totiž pitná voda, a to tak marnotratně, že spořivý duch by uvítal kohoutek. Je však velice příjemné kdykoli si moci umýt ruce anebo čerstvě nakoupené ovoce…

Vatikán je sice nejmenším státem na světě, v mnoha ohledech však tím nejmocnějším. Jeho rozloha v srdci Říma se sice oproti středověku scvrkla na pouhých 0,44 km2a role katolické církve zvláště v Evropě zeslábla, nicméně celosvětově její vliv spíše roste, až z toho mnoha bezbožníkům tuhne úsměv na rtech. A při obhlídce jeho pokladů, nashromážděných za staletí světovlády, přecházejí oči. Protože to, co skrývají vatikánská muzea, opravdu nikde jinde na světě v takové koncentraci nenajdete…

Vojsko císaře Karla V. dobylo Řím a vojáci plenili město. Papež Klement VII. uprchl z vatikánských paláců únikovou chodbou zvanou passetto na Andělský hrad. Nebyl první, kdo tohoto útočiště využil. Impozantní stavba na nábřeží Tiberu měla ale původně sloužit zcela jinému účelu. Jako hrobku pro sebe a svou rodinu ji nechal postavit císař Hadrián…