Toskánsko

„V tom spočívá rozdíl mezi námi a Etrusky: my se domníváme, že blesky vznikají jako následek srážky mraků, oni naopak, že se mraky srážejí proto, aby mohly vzniknout blesky. Neboť protože všechno připisují božstvu, míní, že věci nemají smysl proto, že existují, ale existují, aby dávaly smysl.“ Takto antický filozof Seneca charakterizuje podstatu národa, s nímž je ještě dnes spojeno mnoho nejasností…

Šikmá věž v Pise je už několik století jakýmsi symbolem Itálie a zároveň velkým lákadlem pro turisty z celého světa. Někdo si možná i myslí, jako třeba Jan Werich, že se její návštěva nevyplatí: „Podle mého názoru, do Pisy se má jet jen za věcným účelem. Za dědictvím, za tetou, nebo tak. Jinak stačí koupit si kdekoliv pohlednici se šikmou kampanilou. Nebo také nekoupit…

Je vlastně tak trochu záhadou, proč Arezzo ležící na hlavní spojnici mezi Florencií a Římem většinou není zařazováno do základního itineráře běžného návštěvníka Toskánska. Údolí Valdichiana mezi Arezzem a Sienou patří snad vůbec k nejkrásnějším místům v Itálii. Silnice se zde vinou kopcovitou krajinou, mezi dubovými háji a obilnými poli se v pravidelných intervalech objevují malebná městečka, osamělé kláštery a etruské nekropole…

V Toskánsku zřejmě nikoho nepřekvapí, že i dnes se zde objevují místa, na jejichž vzniku a podobě se podílejí prvotřídní soudobí umělci. Množství těchto projektů potvrzuje, že Itálie je stále zemí živého umění. V Toskánsku lze navštívit několik přírodních „muzeí“ vzniklých mimo hlavní centra v prostředí, které spojuje dílo přírody a dílo člověka v jeden harmonický celek. Sice netradičně, ale zato velmi příjemně (hlavně v parných letních dnech) je zde možné obdivovat práce světových umělců, jako jsou například Robert Morris, Richard Serra, Niki de Saint Phalle či Daniel Spoerri…

Máloco změnilo v Itálii od poloviny 60. let, a hlavně během posledních 15 roků, zažité turistické zvyklosti tak, jako rozvoj agroturistiky. V současnosti velmi módní a rozšířený způsob trávení dovolené tu spočívá především v možnosti odpočinku v nádherných kamenných usedlostech v klidném prostředí a je hlavně spojený s konzumací bioproduktů. Nabídka tohoto typu ubytování se v posledních letech rychle rozšiřuje. Doba, kdy Němci a Angličané kupovali v Toskánsku levné usedlosti, je dávno pryč, dnes už se zde žádné domy za přijatelnou cenu nenajdou. Některé oblasti, jako třeba okolí maremmské vesnice Alberese, se proměnily v síť luxusně vybavených usedlostí…

Krajina připomíná zvlněné moře, na hřbetech oblých pahorků se tyčí k nebi staré cypřiše jako temně zelené vykřičníky a mezi nimi probělávají kamenné zdi statků, které připomínají hrady, kralující ze svých kopců údolím ponořeným do modravé mlhy. Po viničních stráních jako by stékala rudá krev a listí oliv se chvěje mihotavým stříbrem. Je to země z pohádek a snů…

Věčně zelená Elba svým tvarem trochu připomíná rybu. Třetí největší italský ostrov tvoří spolu s šesti dalšími ostrůvky národní park Toskánské souostroví. Leží pouhých 11 km od pobřeží a má mimořádné příznivé klima, takže koupání a slunění v dubnu či listopadu zde není ničím výjimečným. Ostrov proslulý v minulosti především nuceným pobytem Napoleona Bonaparta tak získal v posledních desetiletích nový věhlas…

Navzdory bohatému uměleckému dědictví je Siena zapsána do všeobecného povědomí spíše díky jedné z nejznámějších historických slavností na světě. Tradiční krojovaný dostih na neosedlaných koních Palio se odehrává již od 17. století každý rok dvakrát, 2. července a 16. srpna, na hlavním náměstí Piazza del Campo…

Jen málo evropských měst vyzařuje ducha doby tolik jako Florencie, která se zapsala do kulturních dějin jako srdce evropské renesance. V současnosti se však někomu může zdát, že se stala zajatcem svého vlastního mýtu. Dodnes díky turistickému ruchu žije ze zásadního kulturního impulsu, který začal v 15. století město měnit a znamenal definitivní konec dlouhého středověku…

I v bohatém italském kulturním obzoru představuje Toskánsko zcela výjimečný kraj, který už několik staletí láká k návštěvě turisty z celého světa. Toskánsko je kolébkou evropského umění a také jedním z nejbohatších italských krajů s nejvyšší životní úrovní. Záviděníhodně příhodné klima tu umožňuje skoro celý rok, alespoň v menších městech, žít více „venku“ a jezdit na kole. Možná, že i tyto aktivity jsou důvodem, proč zde vypadají lidé veseleji než jinde. Koneckonců už Karlu Čapkovi při návštěvě popsané v Italských listech připadalo všechno v Toskánsku „milé, utěšené, vděkuplné, půvabné, rozkošné, spanilé, krásné a líbezné…“

„Ať je prokleta Maremma a každý, kdo ji má rád,“ zpívá se ve staré lidové písni. Ten „bohem zapomenutý“ kraj na jihu Toskánska, ve směru na Řím, býval divočinou plnou neprůchodných, zrádných močálů, zamořených zhoubnou malárií. Dnes z Maremmy zůstaly jen nepatrné zbytky, chráněné jako přírodní rezervace. Kdo sem vstoupí, má dojem, že už není v Evropě, ale v jakési exotické krajině Indie, Afriky či Jižní Ameriky…

Pro toskánskou krajinu je typická dokonalá symbióza mezi člověkem a přírodou. Na vrcholcích zelených kopečků a v neopakovatelné panoramatické kompozici se náhle před očima vynořují jednotlivé tvrze, hrady či věže…

V Itálii je více měst, jejichž mohutné cihlové opevnění s neporušenými branami a baštami se dochovalo v původní podobě. Jen málokde se však zachovalo tak, že je možné objet ho na kole, které si lze vypůjčit kdekoliv ve městě. Projížďka po hradebním náspu v Lukce, o něco málo delší než čtyři kilometry, nabízí mnoho krásných vyhlídek na historické jádro města. Přesto naši turisté Lukku příliš nenavštěvují…

Kladensko je jednou z českých oblastí, kde se v 19. století v nebývalém rozsahu rozvíjel průmysl. Těžba uhlí, výroba železa a oceli, strojírenská výroba či cukrovarnictví se postupně staly pro tato místa charakteristickými. Ruku v ruce s těmito činnostmi pronikaly do okolí Kladna rychle i ocelové pásy kolejnic, a prakticky každým údolím se rozléhal s ničím nezaměnitelný zvuk jedoucích vlaků. Z Kralup nad Vltavou do Kladna jezdí vlaky již od roku 1855, ze Středokluk do Podlešína od roku 1873 a kupříkladu ze Zvoleněvsi do Vinařic se první vlaky rozjely o dalších třináct let později…